Undone | 09

Možná se opakuju, ale opravdu si cením každého komentáře, který se u povídky objeví. ❤️Dnes to byl dlouhý pracovní den a ještě nekončí, až zítra mě čeká po noční chvilka odpočinku a možnosti psát dál. A už se těším, co dalšího vymyslím, zároveň se moc a moc těším, jaké ohlasy si tady pod dílem přečtu. 😊. Doufám, že se vám bude díl líbit, neváhejte a vaše myšlenky vepište do políčka dole 😀. Díky a přeji krásně strávený čas u povídečky. 🙏B.

Hudba: The Broken View - Something Better (Acoustic)

Když jsem v pondělí ráno vstávala, probudila jsem se s dobrou náladou. Svou práci pro Joela staršího jsem měla hotovou a odeslanou. Začala jsem se více zabydlovat v novém bytě, cítila jsem se tu mnohem líp s plnou ledničkou a složenou knihovnou, která mi teda dala zabrat. O to pyšnější jsem na sebe mohla být. Dnes mě odpoledne čekal pohovor a hned po tom jsem měla v plánu zajít s Mayou na brzkou večeři. Můj život se opět dával do pohybu. Ještě větší radost jsem měla, když jsem na svém mobilu našla textovku s adresou restaurace, kde se se mnou chtěl Cain sejít. Nemohla jsem se mít líp. Chtělo se mi radostí poskakovat, kolik energie jsem najednou měla. Rozhodla jsem se, že si dopoledne užiju, co nejvíc to půjde. Udělala jsem si ovesnou kaši ke snídani a nakrájela do ní jeden čerstvý banán. Ze svých nových knížek, které jsem si včera koupila, jsem si vybrala jednu, která mě lákala už názvem, a vyšla na terasu. Vystoupala jsem schodky a položila si misku s pozdní snídaní na stolek. Ještě jsem se vrátila pro kávu, než jsem usedla do ratanového sofa. Uvelebila jsem se na měkkých polštářích a opřela si nohy o kraj stolku, než jsem si strčila první sousto do pusy. Povzdychla jsem si. Nebe bylo jasné a zdálo se, že bude další horký den. Nevadilo mi to. V tuhle chvíli mi nemohlo náladu zkazit zhola nic. Alespoň jsem si to myslela.

 

Když jsem uslyšela cupitání psích tlapek, očekávala jsem, že během následujících vteřin přijde i Tom. Usmála jsem se, když jsem spatřila Cappera, a prsty prohrábla jeho krátkou srst.

„Čauky, frajere,“ zamumlala jsem a odložila misku s nedojedenou ovesnou kaší. Capper zůstal stát u mých nohou, proto jsem mu nepřestala věnovat pozornost. I když jsem uslyšela líné kroky mého souseda, nevzhlédla jsem. Ještě jednou jsem poplácala Cappera po černobílé hlavě, než jsem do rukou uchopila hrnek s kávou.

„Dneska už od rána s úsměvem?“ zeptal se, aniž by jakkoli pozdravil.

Líně jsem mrkla víčky, zatímco jsem pomalu přetočila hlavu k místu, kde stál. „Nemám důvod se mračit,“ odpověděla jsem. Krátce jsem se prohlédla jeho tělo, které se ramenem opíralo o skleněnou stěnu na kraji terasy. V jedné ruce držel šálek s kávou, druhou měl strčenou v kapse černých teplákových kraťasů. Znovu měl na sobě to tílko, které nenechávalo moc prostoru fantazii. Vlasy měl svázané do vysokého drdolu, se kterým zřejmě i spal, protože byl rozčepýřený na všechny strany. Zhluboka jsem se nadechla. „Mám na tebe dotaz.“

„Ptej se,“ pobídl mě.

„Když se všeho všudy známe pár hodin,“ začala jsem a Tom mě hned přerušil.

„Já tě znám déle než ty mě, na tom se snad shodneme,“ řekl a pobaveně našpulil rty.

„Když se známe tak krátce,“ přeformulovala jsem svá slova, „tak mi řekni, proč jsi mi musel říkat ty svoje včerejší moudra,“ podívala jsem se na něj zpod řas. Rozhodla jsem se, že si na odpověď počkám, ať už bude jakákoliv. Včera večer jsem v naštvání montovala knihovnu, šla nakoupit a moje pobouření z jeho slov pokračovalo, i když jsem si vařila večeři. Hodně, opravdu hodně jsem nad jeho slovy přemýšlela, a taky nad tím, jaký měl důvod mi to vůbec říkat. A co mě na tom celém asi nejvíc štvalo, bylo to, že se trefil. Tak málo mě znal, ale s docela velkou jistotou odhadl, jaká jsem a nad čím přemýšlím, když potkám někoho nového.

„Asi jsem se potřeboval chránit,“ odpověděl mi s trhnutím ramen. „Až tvůj večer dopadne špatně, opiješ se a já budu zas ten, kdo to schytá. Nechci, aby se něco takového opakovalo. Pro tebe, ale hlavně pro sebe,“ dodal.

„Proč ses o mně vůbec staral ten první večer?“ zeptala jsem se. Možná mi na to odpověděl už dřív, ale jelikož jsem si půl večera nepamatovala a další setkání jsem měla zastřená rouškou studu, potřebovala jsem to slyšet ještě jednou.

„Měl jsem tě nechat na ulici?“ odpověděl mi otázkou. Pevně jsem sevřela rty a přemílala si jeho odpověď. Tohle mi nestačí. Cítila jsem, že se upřímné odpovědi vyhýbá. O to víc mě to nutilo z něj mámit to, jak to bylo doopravdy.

„Mohl jsi to vyřešit moha různými způsoby. Měla jsem u sebe telefon, mohl jsi někomu zavolat. Nebo mě posadit do taxíku a o víc se nestarat. Mohl jsi mě klidně nechat v tom motelu a sám odejít spát do své postele,“ řekla jsem a rukou mávla směrem k jeho bytu. Poposedla jsem si, abych byla tělem otočená víc k němu. „Proč ses teda staral, Tome?“ zvedla jsem obočí. „A nezkoušej se z toho zase vykroutit otázkou,“ dodala jsem a varovně vztyčila ukazováček. Neuhnula jsem pohledem a stejně tak on na mě několik vteřin mlčky hleděl, jako by si rozmýšlel, jestli mi vůbec dá, co teď po něm vyžaduji. I přes ty neoholené vousy jsem mohla sledovat, jak se jeho čelist napjala, jak silně zatnul zuby. Zhluboka se nadechl a zase vydechl, jeho hruď pomalu klesala s tím, jak vypouštěl z plic vzduch. Dál v rukou držel kávu, které si teď nevšímal. Teď jsem v centru jeho pozornosti byla já. A když se znovu nadechl a pootevřel rty, zpozorněla jsem ještě víc.

„Bylo mi tě líto.“

Několikrát jsem zamrkala víčky a jako opařená jsem se zády opřela o opěrku sofa. Zahleděla jsem se před sebe a snažila se potlačit tu vlnu nepříjemných pocitů, které ve mně jeho odpověď vyvolala. Cizímu člověku mě bylo líto, tak žalostně jsem vypadala! Tak posraný mám život, že se nade mnou i ta osoba, která je hrátkou osudu i mým sousedem, slitovala a postarala se o mě do hluboké noci. Polkla jsem přes knedlík v krku, který se mi tam během vteřiny usadil. Cítila jsem, jak se mi hrnou slzy do očí. Opravdu jsem tak… zoufalá?

„No super. Další pláč,“ pronesl polohlasně a v jeho zafunění byla slyšet frustrace. „A právě proto jsem ti nechtěl odpovídat,“ dodal. Přešlápl z nohy na nohu a chvíli to vypadalo, že se chce vydat mým směrem, ale nakonec zůstal stát na místě.

Krátce jsem zavrtěla hlavou. „Díky,“ hlesla jsem a několikrát zamrkala, abych zahnala zbytečnou vlhkost v očích. „Díky za upřímnost. Ta se v dnešním světě cení,“ řekla jsem. Prsty jsem ještě jednou pohladila Cappera po hlavě, než jsem vstala, abych odešla. Nechtěla jsem v jeho společnosti zůstávat déle, než je nutné. Ne po tom, co jsem se dozvěděla, že jsem jen politováníhodná.

„Počkej,“ uslyšela jsem za sebou. Zastavila jsem se a musela se zhluboka nadechnout, jak moc jsem ovládala své emoce, abych se k němu otočila s neměnným výrazem ve tváři. „Nechala sis tady knížku,“ řekl a mezi prsty uchopil knihu, kterou jsem si ze zvědavosti koupila. Měl to být návod na to, jak si najít a udržet muže Když si Tom přečetl název, sledovala jsem, jak jedno jeho obočí vyletělo nahoru.

„Dej to sem,“ sykla jsem na něj.

„Neříkej mi, že sis tohle opravdu koupila, Eden,“ podíval se na mě, jako by nevěřil tomu, co vidí. Jen to, že jsem v rukou držela hrnek od dopité kávy a misku s kaší, mě bránilo v tom, abych po něm naštvaně neskočila. 

„Chtěla jsem se jen inspirovat,“ protočila jsem oči. „Nehodlala jsem se toho držet jako posvátného návodu,“ zavrtěla jsem hlavou. Nevím, proč jsem měla potřebu mu vysvětlovat svoje činy. Zrovna mému sousedovi, který do mě viděl jak do otevřené knihy.

„Tohle si kupují naprostí zoufalci, Eden,“ podíval se na mě, zatímco si v prstech pohupoval s tenkou knihou, „a to ty nejsi.“

„Nemůžeš vědět, co já jsem,“ odsekla jsem mu. Už jednou mě během pár minut dokázal ranit, rýpnout do stále nezahojené rány, a já mu nechtěla dovolit, aby se to opakovalo.

„Eden, ty nemáš problém s tím, že bys nedokázala sbalit chlapa,“ pronesl klidným hlasem. Několikrát zamrkal víčky a ovlažil si spodní ret, což na chvíli upoutalo mou pozornost. Udělal ke mně dva kroky, kterými se přiblížil na můj vkus až moc. „Tvůj problém je, že neumíš využít ty zbraně, které ti příroda nadělila.“

„Zrovna to potřebuju – rady od tebe,“ procedila jsem mezi zuby. Přechytla jsem prázdný hrnek za ouško a do dlaně si položila misku. Druhou rukou jsem hrábla po knize, kterou si Tom nechal z ruky vzít. Kdyby ucukl, snadno by se mi vyhnul. Už jsem se na něj nepodívala, hned jsem se otočila na patě a odešla od něj. Uvnitř jsem však cítila, že jsem přímo utekla.

 

Zbytek ovesné kaše jsem ani nedojedla. Z příjemného rána s dobrou náladou se nakonec vylouplo hořké dopoledne, které mi stáhlo žaludek a odehnalo mou chuť k jídlu. Nechtěla jsem se nechat ovlivňovat Tomovými slovy, ale lehce se řeklo, hůře činilo. Nejen, že mě dokázal rozhodit už včera večer, i dnešní dopoledne mi zamíchal kartami. A to jsem si myslela, že mou dobrou náladu nic nezdolá. S přemýšlením ohledně toho, co asi tak mohl myslet Tom tím, že neumím používat své zbraně, jsem se začala připravovat na pohovor, jejichž začátek se blížil. Dala jsem si opravdu záležet na tom, abych vypadala dobře. Měla jsem světlou halenku volného střihu, kterou jsem měla zakasanou v červených kraťasech s puky. Vypadalo to elegantně, a to jsem potřebovala. Dříve jsem do práce chodila v ležérním, teď jsem si chtěla získat lidi už na první dojem. A ten bych v džínové sukni, otrhaném tílku a teniskách nemusela udělat dobrý. Dnes jsem si taky důkladněji ověřila, do které firmy jdu na pohovor, abych nedopadla jako posledně. Ten hrůzný zážitek bych opravdu nechtěla opakovat.

 

Když jsem vyšla ze dveří bytu, v hlavě jsem si opakovala, že se nesmím zapomenout usmívat. Všechna Tomova jízlivě upřímná slova jsem chtěla nechat za dveřmi a vyjít jako Eden, která prahne po nové práci. Která se zalíbí už jenom díky tomu, jaký kus práce má za sebou. Snažila jsem neřešit špatný pocit, že jsem svůj životopis poslala i do redakce časopisu, který Joel starší považoval za svou konkurenci. Teď jsem potřebovala jakoukoliv práci, a pokud bych měla přijmout místo fotografa u ženy, která stojí proti Joelovi, musela jsem stranou odsunout staré vztahy a staré sliby. Sotva jsem vyšla ze dveří domu, pocítila jsem nával energie, kterou mi město dodalo. Venku to hýřilo lidmi, auty, ozývalo se troubení a hlasité zvuky motorů. Právě teď mi to nevadilo. Bylo to něco, co mě přivedlo zpátky do reality všedního života. Mávla jsem rukou na taxík, který mi hned zastavil. Nasedla jsem do něj a nadiktovala adresu, na které se konal můj první dnešní pohovor. Zhluboka jsem dýchala přes nosní dírky ve snaze uklidnit mé bušící srdce. Portfolio mých fotografií už dávno leželo v redakci, na základě toho mě pozvali i na ústní pohovor. Netušila jsem, kolik lidí stejně jako já bylo pozvaných do druhého kola, cítila jsem se však poctěna. I když se jednalo o konkurenční časopis, především se jednalo o vidinu nového pracovního místa.

 

Vešla jsem do přízemní budovy a u recepce ohlásila své jméno. Recepční, která se zdála být ještě mladší než já, se na mě usmála a hned se chopila své práce. Zavedla mě do kanceláře, kde měl pohovor probíhat. Tradičně mi nabídla vodu k pití a já neodmítla. Měla jsem v puse samou nervozitou sucho. Děkovně jsem se na recepční usmála, když přede mě postavila sklenici a pod ni dala ubrousek, aby sklenice nedělala mokré kolečko na stole. Už jenom tímhle jsem jim musela přihodit plusové body. Doufám tedy, že i já budu hodnocena kladně.

„Dobrý den, paní Hartová,“ pozdravila mě žena ve středních letech. Hned jsem vstala, abych se s ní pozdravila. Tím, že jsem dnes opět zvolila lodičky s podpatky, jsem ji převyšovala o celou hlavu. 

„Slečna Hartová,“ opravila jsem drobný detail, který by jiný člověk třeba neřešil, ale pro mě to bylo bodnutím. Příliš mnoho času jsem obětovala ve vztahu s Joelem, který nakonec tento status nebyl schopný změnit.

„Dobrá tedy, slečno Hartová. Jsem Shan,“ představila se mi. „Říkejte mi prostě Shan,“ pousmála se. Její jméno podtrhovalo její mongoloidní původ, stejně tak tmavé vlasy a mandlovité oči. „Těší mě.“

„Také mě těší,“ pokývla jsem hned hlavou. Usadila jsem se zpátky na místo a položila si dlaně do klína, abych skryla třesoucí se prsty. „Je mi ctí, že jste mě pozvali k pohovoru. Chtěla bych vám za tu příležitost poděkovat,“ řekla jsem a usmála se. Snad nervozita můj úsměv nezměnila v nesympatický škleb, se kterým bych dobrý dojem asi neudělala.

„Vaše portfolio vypadá přímo skvěle,“ řekla mi hned ze začátku. „Abych k vám byla upřímná, překvapuje mě, že z předchozí redakce pana Joela odcházíte,“ dodala a podívala se na mě. Čekala, jak zareaguji, tím jsem si byla jistá.

„Abych byla zase upřímná já k vám, sama jsem ten krok nějaký čas promýšlela. Zvolila jsem, co pro mě bylo v tu chvíli nejlepší,“ odpověděla jsem jí a doufala, že tím neočerním ani Joela staršího, ani sebe. Rozhodně jí nehodlám povídat jí o tom, že mi Joelův syn – Joel mladší – zlomil srdce, podupal ho a hodil do koše. 

„Máte teď nějaké další rozpracované projekty?“ položila mi další otázku.

„Nemám. Jsem schopná nastoupit hned,“ řekla jsem. Jestli se mě ptala proto, aby zjistila, jestli budu ochotná trávit v redakci přesčasy a nebudu myslet na nic jiného kromě své práce, byla jsem teď jejím člověkem. „I když mi Joel říkal, že se se mnou nerad loučí a rád by zůstal v přátelském spojení, v současné chvíli se tam neplánuji vracet.“

Shan několikrát zamrkala víčky, než se nadechla k delšímu proslovu. „Víte, vlastně jsme se vesměs všichni shodli na tom, že vás do týmu chceme. Jen jsem vás chtěla vidět osobně. Podle mě není nad obyčejný lidský kontakt. Při tom se odhalí všelicos. A vy jste mi sedla hned v prvních vteřinách,“ prozradila mi. „Cítím z vás upřímnost a na to já dám. Tím si mě člověk získá. Tedy kromě toho, že odvádí svou práci a je na něj spoleh. Kontaktovala jsem Joela. A i když s ním nemám přátelský vztahy jako vy, prozradil mi, že jste pro něj velkou ztrátou. Proto bych vám ráda to místo nabídla,“ řekla. Prsty přejela po papírech, které před ní ležely, a urovnala je. „Pokud se shodneme, můžete od příštího pondělí nastoupit a začít se podílet na připravovaném čísle.“

Na rtech se mi usadil úsměv. „Nevidím důvod, proč bychom se neshodly,“ odpověděla jsem. Srdce mi nadšením začalo bušit jako splašené. Já měla práci! 

 

Se Shan jsem si potřásla rukou a domluvila se na tom, že v pondělí přijdu na devátou. Bude mě čekat kolečko nutných povinností souvisejících s nástupem do redakce časopisu Flair. Podepisování smluv, focení na firemní průkazku, usazení ke stolu a seznámení s kolegy. Kdybych teď řekla, že se těším, zdaleka by to nepopisovalo, co jsem cítila. Byla jsem nadšená tím, jak se dnešní den vyvinul. Když jsem vyšla z budovy, hned jsem z kabelky vytáhla mobil, který jsem doposud měla v tichém režimu. Vyhledala jsem kontakt na Mayu, abych jí mohla napsat zprávu.

„Dneska slavíme. Od pondělí nastupuju do nové práce. Flair čeká.“

Podobnou informační zprávu jsem poslala i Evanovi a Nadii. Ve zlomku vteřiny mě napadlo, že bych tu novinku poslala i Tomovi. Hned jsem však ten nápad zavrhla. Nebudu mu dávat další příležitost pro to, aby mi do tváře vmetl, že jsem moc důvěřivá a se vším se hned svěřuji. Zhasnula jsem displej mobilu a strčila ho do kabelky. Dnes jsem měla s Mayou co oslavovat!

B.