Undone | 10

Poslední dobou se mi daří díly postovat až večer, co přijdu z práce... Ale říkám si, že líp večer než vůbec, že jo. 😀 A dneska jak jsem psala, psala a psala, zjistila jsem, že mám najednou tolik materiálu, že z toho můžou být klidně díly dva. Což jsem hned udělala. Tento díl jsem ukončila v místě, kde jsem vycítila, že vás to nejlíp natáhne, abych pak mohla v dalším díle směle pokračovat v započaté práci. 😅 Tak vám tedy přeji příjemné počtení, snad se vám bude líbit i hudba (před dvěma dny objevený song! 🤯), a těším se na vaše komentáříky. ❤️ B.

P. S. A tak si říkám: sakra, už desátý díl? Vždyť já s tou povídkou teprve začala! Uff, taky vám to přijde tak neskutečné? 😅😊

Hudba: M83 - Wait

Výběr podniku jsem opět nechala na Mayi. Vyznala se, věděla, které podniky jsou ceněné a které si drží dobré jméno. Když jsem z taxíku vystoupila před restaurací, ve které jsme už nejednou trávily večer, hned jsem zamířila ve vstupním dveřím. Znala jsem to tam a tušila jsem, jaký stůl Maya rezervovala. Když jsem k němu přišla, už mě vítala se širokým úsměvem na tváři. Seděla zády k oknu, a tak její špinavé blond kudrny zářily zapadajícím sluncem.

„Moc ráda tě vidím, nová členko Flair redakce!“ uvítala mě. Vstala, aby se se mnou objala, a já jí pevný stisk oplatila. 

„Ani netušíš, jak se mi ulevilo, když mi řekla, že už o mně vlastně rozhodli, jen mě chtěla poznat osobně a sdělit mi to z očí do očí,“ usmála jsem se na ni. „Celé dopoledne jsem byla nervózní, a nakonec jsem udělala dobrý dojem,“ pokývla jsem hlavou. S tím pohybem se mi pohnuly vlasy, které jsem dnes měla opět rozpuštěné, protože mou oblíbenou gumičku měl Tom stále v zajetí.

„Co bys neudělala dojem, vždyť ti to dneska nesmírně sluší! A tvoje práce dělá dojem za tebe,“ mávla rukou. Hned na to prsty pokynula číšníkovi, aby k nám přišel. S naší objednávkou jsme byly připravené, vždy jsme si tu dávaly denní specialitu. Na tu dnešní jsem se těšila – byla to pečená zelenina v rajčatové omáčce, ke které se přikládal pikantní hummus. Prostě dobrota.

„Dáme si i nějaký drink?“ navrhla jsem. „Opravdu mám chuť slavit. A pokud mi bude zítra špatně, tak to vůbec nevadí. Nastupuji až v pondělí a do středečního rande během zítřka snad vystřízlivím,“ řekla jsem.

Maya přetočila svůj pohled od číšníka, který k nám pomalu přicházel, zpátky ke mně. „Eden!“ vykulila na mě své pomněnkové oči. „Ty máš rande?“ 

Zasmála jsem se. „No počkej, až ti povyprávím, při jaké trapné situaci jsem toho krasavce, co mě pozval na večeři, klofla,“ uculila jsem se. 

„Ty jsi opravdu neskutečná klikařka, víš to?“ naklonila hlavu na stranu. „Těší mě, že ses hned odrazila z toho svého dna a život se zase obrací k tomu dobrému,“ usmála se. A když číšník přišel, tak kromě jídla objednala taky láhev bílého vína. Moc dobře věděla, co mám ráda. 

Odložila jsem příbor na vyjedený talíř a spokojeně si olízla rty. Jídlo bylo výborné, jako vždycky. Moc dobře jsem věděla, že když restauraci vybírá Maya, vždy se dobře najíme. Tady jsme to navíc znaly, šly jsme po jistotě.

„Opět výborné, jako vždy,“ usmála jsem se na číšníka, když odnášel naše talíře. „Vyřiďte kuchaři naše díky,“ dodala jsem.

„Ano, k tomu se přidávám,“ souhlasně pokývla Maya hlavou. „I když jsem původně chtěla udělat rezervaci v Outer Space, protože mě docela štve, že jsem tehdy nemohla,“ prozradila mi.

„Outer Space?“ zopakovala jsem po ní a vzpomínala, co mi ten název říká. Chvíli jsem přemýšlela, než mi docvaklo, o jaký podnik se jedná. „Aha,“ hlesla jsem. „Ty myslíš tu restauraci s barem, kde měli to výborné víno,“ ukázala jsem na ni prstem. A další myšlenky, které se mi ohledně toho večera vynořily ze vzpomínek, jsem stopovala, co to šlo.

„Ano. Volala jsem tam a na dnešní den mají plno. Tím jsem se samozřejmě nenechala zmást, že ano, ale i když jsem řekla své jméno a že je to pro významnou osobu, stejně mě odmítli,“ povzdychla si. „Poslední dobou na ten podnik slyším samou chválu, prostě tam někdy musíme zajít, Eden,“ usmála se na mě.

„Někdy nám to snad vyjde,“ oplatila jsem jí úsměv a rychle sklopila pohled k mé skleničce s vínem. Už jsem nedodávala, že bych si přála, aby to nevyšlo hodně, hodně dlouho. Nechtěla jsem se opět setkat s barmanem Tomem, nepotřebovala jsem s ním trávit více času, než bylo nutné. Už jsem se docela smířila s tím, že ho budu potkávat jako souseda, ale abych šla dobrovolně do podniku, kde pracuje? Jednou to možná budu muset kvůli Mayi zkousnout, avšak pravidelným zákazníkem se stát nehodlám.

„Jak to tam vlastně vypadá? Z nás dvou jsi to ty, kdo tam seděl,“ zeptala se Maya, čímž mě vytrhla z mých myšlenek ohledně Toma. Trhla jsem rameny a krátce si odkašlala.

„Vevnitř je to hezky zařízené,“ přitakala jsem. „Je tam několik stolů, podél dlouhý barový pult, u kterého jsem předtím čekala a popíjela,“ pousmála jsem se. „Vlastně fajn podnik, nedivím se, že je oblíbený. A to jsem tam zatím nevečeřela,“ zavtipkovala jsem.

„Příští týden to znovu zkusím. Zajdeme tam, až budeš mít po tom svém rande,“ pokynula mi skleničkou s vínem, kterého se hned napila. „Abys mi mohla hezky poreferovat, jaký ten večer byl. A jestli se znovu sejdete a jak daleko jste se na prvním večeru dostali,“ zamrkala, nevinnost sama.

„Jsi neuvěřitelná,“ zasmála jsem se, abych skryla rozpaky. „Ale ráda ti o tom povyprávím. Jen doufám, že nic nepokazím, a opravdu si večer užijeme,“ zasnila jsem se. 

„Vsaď na svou přirozenost,“ poradila mi. Byl to pravý opak od toho, co říkal Tom. Moje přirozenost totiž bylo povídat, dokud nebolela pusa, a pak povídat ještě chvíli, dokud nebolely uši. Usmála jsem se na ni a její radu přešla bez komentáře. 

„A co ty a Daren?“ změnila jsem téma. „Už je zase všechno při starém?“ zeptala jsem se jí. Maya přikývla. A když se rozvykládala o tom, že se konečně usmířili a domluvili se, že spolu vyjedou na prodloužený víkend, nedalo mi to, abych se neusmívala. I když jsem si uvědomovala, že tím přes víkend svou kamarádku neuvidím, dokázala jsem to oželet, pokud se jednalo o její vztah.

Vypily jsme spolu láhev vína, u které jsme notně dlouho poseděly, a pak zaplatily. Když jsem mávala na taxík, myslela jsem, že pojedu domů. Maya však v autě překvapila, když nadiktovala naprosto jinou adresu. Moje reflexy teď byly možná zpomalenější, proto jsem hned nepoznala, kam to jedeme. Až když jsme vysedaly před podnikem, kde se zářivě hlásil nápis Outer Space, sevřel se mi žaludek. Nechtělo se mi vracet na místo mého hanebného činu, kde mě musel Tom táhnout jako největšího opilce pod sluncem.

„Neříkala jsi, že tu měli plno?“ zeptala jsem se a trochu ostražitě jsem se rozhlédla kolem. Byla pozdější hodina a kolem dveří podniku postávali různé skupinky lidí. Nezdálo se, že by se jednalo o restauraci, ve které jsem předtím zkysla a opila se.

„Na večeře ano, to měli plné stoly. Ale teď už je skoro půl desátá. To se podnik mění v pověstný klub, ve kterém není radno se opít,“ zasmála se.

„V pondělí večer?“ nechápavě jsem zvedla obočí.

„Zítra je státní svátek, Eden,“ zasmála se podruhé a prsty si pročechrala své kudrnaté vlasy, jako by snad i ona byla na lovu, i když je šťastně zadaná. „Když se chtějí lidé bavit, podnik Outer Space se promění v klub s barem,“ pokývla hlavou. „Od různých hostů hotelu jsem o tom už mockrát slyšela a vždycky mě lákalo sem zajít. A my dnes přece slavíme tvou novou práci, ne?“ připomněla mi. A když položila paži kolem mých ramen a znovu se vesele zasmála, uvědomila jsem si, jak se chovám. Kvůli svému pitomému sousedovi jsem si chtěla zkazit večer a nebavit se? Taková já přece nejsem. Ačkoliv bych se ráda bavila kdekoliv jinde, nevidím problém v tom se zabavit i tady. Pokud udržím uzdu pevně chycenou a nebudu zase potřebovat odtáhnout. Ale teď tady mám Mayu. A pokud je podnik už teď plný lidí, kteří se chtějí bavit jako my, velice snadno se v davu ztratím.

Když jsem vešla dovnitř, nepoznávala jsem to tu. V porovnání s prvním večerem, co jsem tu byla, tu chybělo spoustu stolů. Zůstaly jen ty, které stály podél celé místnosti. Sloužily teď na odkládání drinků, lidé kolem nich spíše postávali, než že by seděli. Na středu té prostorné místnosti se díky tomu utvořil taneční parket, který byl už teď způli zaplněný. Maya se protáhla kolem mě a zahákla se do mojí paže, takže jsem se nemohla příliš bránit tomu, když se vydala k baru. K tomu baru, u kterého jsem se posledně tolik opila. Pohledem jsem nervózně těkala podél místnosti a mezi tvářemi hledala tu, které jsem se chtěla vyhnout. Čím blíže baru jsme byly, tím více mi bušilo srdce. Jako bych se snad dopouštěla nějakého přestupku. Nechápala jsem, proč moje tělo reagovalo právě takhle, a měla jsem co dělat, abych ho přivedla zpátky do normálního fungování.

„Jak dlouho se tu chceš zdržet?“ zeptala jsem se Mayi, sotva jsme si stouply k baru. Na kraji se uvolnilo místo a já tak měla výhled na celý podnik, viděla jsem na téměř všechny tancující, pod ruce barmanů, dokonce i na některé ze stolů, které byly umístěny na druhé straně prostoru. Trochu jsem se uklidnila, když jsem měla takový přehled a mohla si kontrolovat, kdo kdy přichází a odchází, kdo se ke mně přibližuje či nikoliv. Za barem dělalo několik barmanů, převážnou část jsem viděla prvně, někteří z nich utkvěli v mé paměti jako číšníci z toho večera, kdy jsem tu seděla sama. Toma jsem nikde neviděla.

„Nevím,“ trhla rameny. „Daren ví o tom, že jsem s tebou, takže podle mě nebude očekávat, že se vrátím o půlnoci,“ zasmála se. Prsty mávla na jednoho z obsluhy, aby nám objednala drinky. Výběr jsem nechala na ní. A zatímco jsem sledovala, jak barman lehkým pohazováním lahví a zkušeným obracením shakeru připravuje naše drinky, snažila jsem se nevnímat tu tlačenici, která se tu začínala tvořit.

„Dokud tu není celé město, pojďme tedy slavit,“ pobídla jsem Mayu a s veselým zasmáním si s ní přiťukla drinků, které před nás barman postavil. Upila jsem a polkla lok sladké šťávy, po které mě bude po probuzení určitě bolet hlava. Konejšila jsem se však tím, že znám svou míru. Navíc mám zítra volno, takže i kdyby nějaký neduh zítra nastal, budu mít čas se vykurýrovat. Loktem jsem se opřela o bar a vytáhla se na barovou stoličku, která se teď přede mnou uvolnila. Otočila jsem se bokem k baru, zády ke stěně, a užívala si toho pocitu, že za mnou nikdo nestojí. Díky tomu jsem měla výhled na všechny, kteří se točili kolem baru, dokonce i na partu holek, které se teď dostaly na řadu díky tomu, že já s Mayou jsme už byly obslouženy. Jedna z nich měla světle růžovou šerpu přes tělo a zlatou korunku ve vlasech.

„Konečně dospělá!“ zajásala a už podle toho, jak se u toho zhoupla v bocích, mi bylo jasné, že už nepatří mezi střízlivé. Jen jsem si olízla rty a krátce se podívala na svou kamarádku. Ano, jen tím pouhým pohledem jsme si daly navzájem vědět, co si myslíme. Pokud holky od baru brzo neodejdou, budeme to my dvě, kdo se dobrovolně vzdálí.

Ta parta slavících kamarádek si objednaly drinky, do kterých se hned pustily. A zatímco jsme s Mayou zatím jen pozorovaly a čekaly, jestli se naše okolí pročistí, jedna z jejich party si vzala slovo.

„Tak jo, ty naše oslavenkyně!“ řekla zvesela a položila svou paži kolem ramen ošerpované dívky. „Máme tady poslední úkol, který na cestě za svou dospělostí musíš splnit,“ pokývla hlavou. Ostatní dívky zapištěly, jako by se jednalo o kdoví jaké dobrodružství. Chtělo se mi povzdychnout, a tak nahlas, abych jasně dala najevo, co si o tom celém myslím. Hudba však byla tak hlasitá, že by to nikdo neslyšel.

„Co mám udělat?“ zeptala se oslavenkyně a začala si prsty upravovat korunku ve svých blonďatých vlasech.

„Musíš získat číslo od DJ,“ dostalo se jí odpovědi. A následovala další série výkřiků a pištění. Jen jsem mlčky zvedla obočí a podívala se na Mayu. Ta svůj pohled zvědavě směřovala k místům, kde stály provizorní barevné disko lampy. Následovala jsem směr jejího pohledu. A můj dech se zatajil. Do prdele.

Tam za vysokým pultem, v šeru, jsem zahlédla pouze laptopem osvícený obličej mého souseda. Vousáče a proutníka. Toma, kterému jsem se dnes chtěla vyhnout. Kvůli blikajícím barevným světlům tam byl dokonale skrytý. A když se soustředěně sklonil nad mixážním pultem, uvědomila jsem si, že právě pouští jednu z písní, které byly spojeny s mým předešlým životem s Joelem. Živé tóny Let`s dancese rozezněly podnikem. V žaludku se mi vytvořil těžký kámen. 

„Eden!“ zajásala i Maya. „To je David Bowie! Tuhle písničku jsem neslyšela věky!“ zasmála se a poplácala mě po předloktí. „Pamatuješ, jak jsme si ji jednou pouštěly pořád dokola?“ zeptala se mě. Já se však nedokázala soustředit na to, co mi dál říká. Svýma očima jsem sledovala jen a jen Toma. S puštěním nové písně se podnikem rozezněl nadšený ohlas od tančících. Zvedl pohled a zasmál se, jeho tradičně zachmuřelý obličej byl najednou okrášlen širokým úsměvem. Zvedl paži a jako by byl i on ve varu – stejně jako tančící na parketu – zajásal spolu s nimi. Poskočil a já díky tomu mohla vidět, že má na sobě podobné tílko, ve kterém spává. Tílko, které bylo ušito z příliš malého množství látky. Tílko, které podtrhovalo jeho vystouplé klíční kosti, a díky kterému byly vidět provazce svalů na jeho ramenou a paží. A když zahýbal zvednutou paží v rytmu písně, bylo vidět jeho tetování, které zdobilo odhalený triceps. Na chvíli jsem zavřela oči. Tohle není možné. Ksakru, jak se může barman dostat za mixážní pult?

Popíjela jsem jedno z dalších pití, snažila se bavit s mou kamarádkou, na kterou jsem se soustředila, abych se nemusela dívat směrem, o kterém neustále štěbetaly holky z party oslavenkyně. Maya už vypadala unaveně, zdálo se, že dlouhý pracovní den ji dostihl a už i ona ztrácela energii. Já sama cítila, že dopolední psychická příprava na pohovor, následný pohovor a pak čas strávený s Mayou, si vzal svou daň. A přesto, že jsme se původně obě těšily na bujarý večer naplněný oslavováním, teď jsme obě vypadaly spíše připravené do postele.

„Dopijeme a půjdeme, co ty na to?“ navrhla jsem jí. Sama jsem cítila, že se mi začíná jazyk lepit na patro, a to byl ten správný čas, abych s oslavováním nové práce končila. Hudba se z rychlé měnila na pomalejší, a i to pro mě byl signál zvedat se a jít domů.

„Souhlasím,“ zvolna pokývla hlavou, jako by se chtěla trefit do rytmu Scorpions a jejich Wild of Change. „Ještě chvíli budu muset poslouchat tady ty… děvčata,“ řekla po chvíli, kdy přemýšlela, jak čerstvě dospělou skupinu dívek označit, „a praskne mi hlava,“ protočila oči.

„Oh, bože! Jde směrem k nám. Jde směrem k nám!“ uslyšela jsem najednou z vedlejší skupinky. „Teď nebo nikdy!“ hecovaly svou kamarádku – oslavenkyni se šerpou. Hned to mezi nimi zašumělo nadšením. Příliš jsem tomu nevěnovala pozornost. Strčila jsem si mezi rty brčko a upila sladkého drinku, zatímco jsem se otočila k Mayi, abych se podívala, kolik z jejího pití jí vlastně zbývá vysrknout. Kdybych tady měla sedět ještě půl hodiny, asi bych nechala sklenici nedopitou a prostě odešla. Za jejím ramenem jsem však zpozorovala přibližujícího se Toma. Přes jeho tílko mu kolem krku visel dlouhý náhrdelník, který tvořily drobné černé korálky.  S každým jeho houpavým krokem se korálky zhouply ze strany na stranu, odrážely se od jeho hrudi a já se od toho pohybu nemohla odtrhnout. Jako by mě snad hypnotizoval. Ztěžka jsem polkla. A když jsem si začínala postupně uvědomovat, že jsou jeho oči fixované na mě, nikoliv na skupinu dívek vedle, hrdlo se mi sevřelo. Nechtělo se mi s ním mluvit. Ještě pořád jsem měla hořko v puse z toho, co mi řekl, jak krutě upřímný ke mně byl.

Bylo mi tě líto.

Tom byl blíž a blíž. A jak nadšení dívek vedle mě rostlo, moje nálada klesala.

Bylo mi tě líto.

B.