Undone | 11

Teda, jako, musím začít tím, že mám takovou záhadu. Když vidím, kolik lidí si kapitoly zobrazí (a já to ve statistice opravdu vidím), vždycky bych čekala, že se objeví aspoň jeden dva komentáře (když nepočítám věrné komentující zlatice😊). Tak si říkám, v čem může být zakopán pes... Je díl/povídka o ničem a tak si komentář nezaslouží? Nebo je to něčím jiným? Zveřejňuju moc často a nestíháte číst? Klidně zvolním, nemám problém. 😀 Opravdu by mě upřímně zajímal váš pohled nejen na děj, ale také celkově na celou věc výše zmíněnou... 🤔 Že jako, když už si teda s tím dávám tu práci a čas... idk 🤷‍♀️. B.

Hudba: Zeynep Bastık - Uslanmıyor Bu

Zhluboka jsem dýchala a snažila se na sobě nedat znát rozrušení z toho, že se přes mou veškerou snahu se mu vyhnout nakonec máme setkat. Sklopila jsem pohled ke svému pití, prsty jsem si pohrávala s brčkem a odpočítávala vteřiny, kdy se tou svou houpavou chůzí dostane až k nám.

„Ahoj, Tome,“ pozdravila ho skupinka dívek. Ani jsem nepřemýšlela nad tím, jak je možné, že ho znají. Pevně jsem sevřela rty a nedalo mi, abych se na něj znovu nepodívala, zvědavá, jak bude reagovat. Sledovala jsem, jak jejich směrem pouze kýve hlavou na pozdrav. Jeho kroky však mířily dál – blíž ke mně. U nich se nezastavil ani na sekundu.

„Čau Eden,“ pronesl a jeho hlas zněl podivně vesele. Stoupl si mezi mě a Mayu, čelem k baru. Byla jsem k němu bokem, takže bych klidně mohla uhnout pohledem, kdybych chtěla.

„Ahoj, Tome,“ napodobila jsem dřívější pozdrav od dívek a nedalo mi, abych se neušklíbla. Tom si zuby přejel přes spodní ret, rozhodl se mé popíchnutí nekomentovat. Očividně si nechtěl kazit náladu, ač ta moje rapidně klesla, sotva se tu ukázal. Nebo to bylo taky tím, jak ho ty holky pozdravily, a jen jsem si to nechtěla přiznat?

„Ahoj,“ usmál se na mou kamarádku a natáhl k ní dlaň. „Jsem Tom. Soused,“ trhl hlavou směrem ke mně. „Těší mě,“ přestavil se jí.

„No nekecej. Soused, který je místní zaměstnanec?“ zamrkala víčky. „To nás sem můžeš čas od času protáhnout, abych konečně ochutnala speciality místního šéfkuchaře, že?“ zasmála se a stiskla jeho nabízenou dlaň na pozdravení. „Tolik jsem o podniku slyšela, ale dostat se sem je téměř nemožné.“

„Mayo,“ napomenula jsem ji důrazným syknutím, aby se krotila, ona mě však vůbec nevnímala.

„Jsem Maya,“ prozradila mu své jméno, a i ona se na něj usmála.

„Ale ale, Maya?“ zopakoval po ní a krátce se na mě podíval, než znovu promluvil směrem k ní. „Takže ty jsi ta kamarádka, kvůli které tady posledně zůstala Eden na ocet?“ zeptal se a pokynul k ní svými prsty. 

„Ano, vinna,“ zasmála se Maya a zvedla ruce, aby tím gestem naznačila, že se vzdává. „Musely jsme si to dnes vynahradit. Zvlášť, když má Eden konečně novou práci,“ prozradila další fakt dnešního večera. Jen jsem se zhluboka nadechla, zůstala jsem však tentokrát potichu. Maya se rozhodla pokračovat. „A po docela krátké době hledání! Já jí říkala, že se o ni porvou, jak dobrá je,“ řekla a dlaní se lehce dotkla mého kolena, které jsem svým posedem mířila směrem k ní.

„No skvělé,“ reagoval hned Tom. „Proč jsi mi nedala vědět, Eden?“ zvedl své husté obočí.

„Abys mi mohl zas vyčíst, co všechno dělám špatně?“ odsekla jsem s lehkým protočením očí. Nedokázala jsem se ovládnout, reagovala jsem, jak mě právě situace popouzela, aniž bych přemýšlela nad následky. Určitě za to mohl alkohol v mojí krvi, který se spojil s rozčarováním z dnešního rána. Nezapomněla jsem na to, jen jsem to odložila stranou. A s jeho příchodem všechno vyplulo na povrch – moje ublížené ego a jeho slova o tom, jak mě musel politovat.

„Ale prosím tě,“ protočil oči, „to už snad odnesla voda, ne?“ pousmál se na mě a položil dlaň na mé rameno. „Co pijete? Rád bych ti osobně pogratuloval k novému zaměstnání.“

„Už nic. Právě jsme se zvedaly k odchodu,“ odpověděla jsem mu. „Jen zaplatíme a jdeme.“

„V tom případě nic neplaťte. Na účet podniku,“ řekl rozhodně a pak zvedl dlaň z mého ramene. V místech, kde se naše kůže doposud dotýkaly a společně hořely, jsem najednou pocítila nepříjemný chlad. „Hej, Dane!“ zavolal za bar a prsty poklepal po desce. „Napiš tuhle útratu na mě. Díky.“

„Nemusel jsi –“

„Už se stalo,“ přerušil mě. „Posledně jsi tu nechala dluh, a to ti nevadilo ani trochu,“ popíchl mě. Jen jsem se na něj zamračila. Snad mu to bylo dostatečným varováním, aby o tom večeru už nemluvil, zvláště ne před Mayou, která neznala všechny podrobnosti. „Předpokládám, že si chcete volat taxík?“ změnil najednou téma a podíval se na Mayu. Jako by se chtěl vyhnout nepříjemné konverzaci se mnou a radši se obracel na ni.

„Přesně tak,“ pokývla hlavou, sotva polkla poslední lok ze svého pití. Napodobila jsem ji a dopila zbytky drinku na dně mé sklenice.

„V tom případě bych vám rád nabídl odvoz. Když vydržíte pět, deset minut, můžu vás svézt. Pro dnešek končím,“ řekl. Nedůvěřivě jsem se na něj podívala. Byl pro mě s tím nabízením odvozu podezřelý. Měla jsem neblahé tušení, že za tím bude něco jiného než jen dobrý skutek a to, že jede stejným směrem jako já.

„Už nepůjdeš nahoru?“ zeptala se Maya a rukou pokynula k místu, kde předtím po celou dobu stál a staral se o výběr hudby.

„Není třeba,“ zavrtěl hlavou. „Setlist už je nachystaný a tady na ty ploužáky tu už být nemusím. To už kluci zvládnou i beze mě,“ řekl a rukou znovu mávl na Dana, který pracoval za barem. Dan beze slov pochopil, co Tom chce, a do dlaně mu strčil klíče od auta. „Chvilku na mě počkejte, jen se rozloučím s pár známými.“

Mlčky jsem sledovala, jak míří do davu lidí. Sice sám řekl, že chce pozdravit pár lidí, zdálo se však, že hodně lidí chce pozdravit jeho. Když si ho někteří všimli, uhýbali před ním nebo si začali něco šeptat, jako by svým výkonem za mixážním pultem získal obdiv, o kterém jsem dřív nevěděla. Cítila jsem na sobě Mayin pohled a tušila jsem, že má na jazyku hromadu otázek, na které by co nejdříve chtěla znát odpověď. Já však nevěděla, jestli jsem schopná jí je dát.

„Proč jsi mi neřekla, že ses tady ten večer seznámila s místním DJem?“ drbla do mě. Podívala jsem se na ni.

„Stál za barem. Netušila jsem, že tady fušuje do hudby,“ pokrčila jsem rameny. Její okamžitou reakcí bylo protočení očí.

„No fajn. Tak ses seznámila s místním zaměstnancem, který očividně umí víc věcí. Otázka zůstává stejná, Eden: proč ses mi o tom nezmínila?“ zopakovala.

„Nepřišlo mi to důležité,“ odpověděla jsem jí první blbinu, která mě napadla. Že to bylo celé úplně jinak, jsem jí prostě říkat nechtěla. Tu noc jsem chtěla co nejdříve zapomenout, a tím, že se teď Tom s Mayou seznámili, mi to docela pokazili.

„Je to tvůj soused!“ vykulila na mě oči.

„To jsem v té době ještě nevěděla. Přestěhovala jsem se tam až potom,“ řekla jsem jí sled událostí tak, jak doopravdy byl. V tomto jsem jí nemusela nic zatajovat, bohudíky. Necítila jsem se moc dobře, že jsem před svou nejlepší kamarádkou tajila část svého seznámení s Tomem, ale neměla jsem dost odvahy, abych to vybalila celé.

„No paráda! Úplné osudové setkání!“ zasmála se. „Jaký je?“ zeptala se mě a uculila se, jako by měla poslouchat nějaký srdceryvný příběh našeho setkání.

„Někdy ochotný, hodný. Někdy osina v zadku. Rozhodně však holkař, před kterým mě Nadia varovala,“ řekla jsem. „Jen se na něj podívej,“ dodala jsem a hlavou pokývla za její rameno. „Každá druhá se na něj lepí a tiskne mu do ruky papírek se svým telefonním číslem,“ ušklíbla jsem se. „Nebylo by ti z takového člověka zle?“ znovu jsem se na ni podívala.

„Asi mi nepřísluší ho soudit, vždyť moc dobře víš, že než jsem potkala Darena, vedla jsem dost podobný život,“ trhla rameny. „Spíš by mě zajímalo, jestli jsi ho už stihla vidět nahého?“ zamrkala a zasmála se podobně jako ty dívky, které vedle nás nadále vytrvale slavily.

Protočila jsem oči. „Ne. A nikterak po tom netoužím,“ pronesla jsem se skeptickým výrazem ve tváři. „Mám ti snad připomenout, že mám za dva dny rande s doktorem, kterého jsem včera potkala?“ naklonila jsem hlavu na stranu. A když jsem viděla, jak se Maya začíná smát, nemohla jsem se k ní nepřidat. Tu oslavující skupinku vedle nás totiž napodobila naprosto dokonale.

 

Tom nás vyzvedl do deseti minut, jak slíbil. Následovaly jsme ho cestou ven z podniku, a já musela ještě párkrát přihlížet tomu, jak na něj pár dívek mává, loučí se s ním, či po něm toužebně hledí. Šel přede mnou tou svou houpavou chůzí a já sledovala týl jeho hlavy, široká ramena a svaly na lopatkách, které se vlnily s každým jeho krokem. Tílko, které měl dnes na sobě, mělo vykrojená záda, vypadalo spíše sportovně, a já díky tomu mohla sledovat jeho opálenou kůži na zádech, stejně tak vytetovaný kousek po celém jeho tricepsu. Cítila jsem lehké nohy a alkoholem povznesenou náladu. Těšila jsem se domů, až lehnu do postele a tuhle část večera zaspím. 

„Co tvůj přítel, Mayo, už jste se usmířili?“ zeptal se najednou Tom. „Eden se ten večer nezapomněla zmínit, proč jsi vlastně nepřišla. Doufám, že už je vše zase při starém,“ pousmál se na mou kamarádku. 

„Jo, už jsme zase dobří,“ přitakala. Nepodívala se na mě, když mu odpovídala, Tom však po mně krátce přejel svým pohledem. Cítila to, věnovala jsem tomu však minimální pozornost. Dívala jsem se před sebe a kráčela k autu, ve kterém jsem se už nejednou vezla, a přemýšlela nad tím, jestli je takhle milý a společenský se všemi kromě mě. Nasedla jsem do auta – dobrovolně jsem zvolila sedadlo vzadu – a nechala ty dva, aby dál pokračovali v započaté konverzaci. Kvůli tomu, že s námi jela i Maya, se naše cesta prodloužila o celých třicet minut. Zdálo se však, že to Tomovi vůbec nevadí. Projížděl nočním městem, které díky zítřejšímu svátku žilo, a diskutoval s Mayou o různých tématech. Hleděla jsem z okýnka a jen vnímala hlasy, neposlouchala jsem však obsah jejich rozhovoru. Sledovala jsem ulici, kterou jsme projížděli, a tak jsem poznala, když jsme se blížili k bytu, kde bydlela Maya. Navigovala Toma během toho, co mu odpovídala na další otázku. Teď se bavili o tom, co dělá za práci a co všechno to vlastně obnáší.

„Tak to máš určitě dobré kontakty na všechny možné podniky, že?“ zeptal se.

„Ano, vyznám se. A proto vím, že Outer Space patří ke špičce. Máš štěstí, že tam děláš, Tome,“ zasmála se. Tom jen mlčky pokývl hlavou a tiše se zasmál spolu s ní, nic však na to neřekl. Přetočila jsem svůj pohled do auta a ze zadního sedadla se na něj zadívala. Svůj obličej teď přetočil směrem k sedadlu spolujezdce, takže jsem si mohla prohlédnout jeho profil bez vyrušení. Špičkou jazyka si ovlažil rty.

„Dobrou noc a díky za pokec,“ usmál se na mou kamarádku.

„Já díky za odvoz, Tome,“ oplatila mu a pak se otočila ke mně. „Napíšeme si. Dobrou, Eden,“ rozloučila se i se mnou.

„Dobrou. Pozdravuj Darena a užijte si váš prodloužený víkend,“ popřála jsem jí. Sledovala jsem, jak vystupuje, a sama se nehnula ani o píď. Maya zavřela dveře, ještě jednou na nás oba mávla, než se vydala po úzkém chodníku k bytovkám, ve kterých se nacházel i její domov. Hlavou jsem se opírala o svou sedačku a hleděla do temné noci, když jsem uslyšela Tomův hlas.

„Zůstáváš vzadu?“

Pootočila jsem hlavou. Díval se na mě skrz zpětné zrcátko a čekal na mou odpověď, motor tiše hučel, stáli jsme však na místě. Jen jsem pokývla na znamení souhlasu a radši spolkla jízlivou poznámku, která se mi drala na jazyk. Nedovedla jsem si vysvětlit, kde se ve mně bralo to podráždění, když jsem si dokázala většinu večera užít. Když jsem nad tím přemýšlela, bavila jsem se do té doby, než se k nám přidal Tom a ukázal mi, že umí být dobrým společníkem. Když jsme spolu byli sami, taky jsme se dokázali bavit, často však naše konverzace skončila tím, že mi řekl, co neumím, nedělám, dělám špatně nebo přeháním. A já se pak snažila co nejrychleji odejít, stáhnout se nebo Toma vyhnat ze své blízkosti, abych si mohla lízat rány, které mi způsobil. Svou upřímností mě zraňoval. A častokrát bolelo i to, že dokázal udeřit hřebík na hlavičku.

 

Zastavili jsme na našem parkovišti. Popadla jsem svou kabelku a vystoupila z auta. Na chvíli jsem se ho musela přidržet, abych získala rovnováhu, než jsem se vydala k proskleným vstupním dveřím. Tom mě v tichosti následoval. Mlčeli jsme i celou cestu výtahem, kdy jsme stáli vedle sebe, a já nedočkavě sledovala stoupající čísla na černém displeji kabiny, který ohlašoval, ve kterém se nacházíme patře. Když se před námi dveře konečně otevřely, vystoupila jsem na chodbu. Zamířila jsem ke svému bytu a poslepu z kabelky tahala své klíče. Ruka se mi však houpala, omámená alkoholem jsem se nemohla trefit do klíčové dírky.

„Nechceš pomoct?“ uslyšela jsem vedle sebe Tomův hlas. 

Bez dlouhého přemýšlení jsem se k němu otočila, ustoupila od dveří a strčila mu své klíče do ruky. „Díky.“

„Teda,“ zvedl obočí. „Po dlouhé době nějaká slova. Už jsem si myslel, že jsi snad spolkla jazyk,“ popíchl mě. Jak se zdálo, byl milý a společenský Tom dávno pryč. Založila jsem si ruce na prsou a čekala, až odemkne dveře mého bytu. Měla jsem však co dělat, abych stála klidně – moje nohy nemohly najít klidu a mé tělo se v bocích houpalo ze strany na stranu.

„Díky,“ zopakovala jsem, když dveře otevřel. Strčil do nich prsty a dlaní mi pokynul, abych vešla. Protáhla jsem se kolem něj a vešla dovnitř. Nerozsvěcela jsem, jen jsem odhodila kabelku na pohovku. Dvěma rychlými pohyby jsem si zula boty na vysokém podpatku, a zamířila ke kuchyni. Nevěnovala jsem pozornost tomu, že Tom vstoupil za mnou, vytáhl klíče ze zámku a položil mi je na konferenční stolek. Teď jsem svou veškerou pozornost začala věnovat svému kávovaru. Dostala jsem chuť na kávu a neřešila jsem, jak hloupý nápad je dávat si ji teď pozdě v noci.

„Co děláš, prosím tě?“ zeptal se mě Tom.

„Chci si udělat kávu,“ odpověděla jsem mu, zatímco jsem nekoordinovanými pohyby hledala šálek, do kterého bych si horkou pochutinu připravila. 

„Pusť mě k tomu, prosím tě,“ řekl mi a jeho paže se najednou objevila v mém zorném poli. Přistoupil ke mně mnohem blíž, než mi bylo milé, já však teď neměla kam uhnout. Natáhl se přese mě do horní poličky, kde jsem měla hrníčky různých velikostí, a já na zádech ucítila letmý dotek jeho náhrdelníku. Kolem mě zavířila vůně bergamotu. Pevně jsem přitiskla víčka k sobě a trpělivě čekala, až zase odstoupí. Během následující vteřiny se začal věnovat mému kávovaru a já tak mohla ukročit vzad a získat tím trochu odstupu.

„Buď na Karla jemný,“ zamumlala jsem.

„Cože?“ podíval se na mě a v očích bylo zřetelné zmatení. „Kdo je Karl?“

„Můj kávovar,“ odpověděla jsem mu. „Musela jsem mu dát nějaké jméno, aby nezůstal pozadu,“ vysvětlila jsem.

„Pozadu?“ položil mi další otázku.

„Pozadu od ostatních mazlíčků, které jsem si pojmenovala,“ prozradila jsem. S Joelem jsem o tom nikdy nemluvila, Joel se o to ani nezajímal, teď mi však nepřišlo nijak divné, že jsem Tomovi sdělovala svou dětinskou zvláštnost, při které jsem si veškeré často používané přístroje pojmenovávala.

„Aha,“ pokývl Tom hlavou. „V tom případě…“ pokračoval a znovu začal připravovat mou kávu, „mě těší, Karle.“ Stiskl tlačítko a můj kávovar začal tiše chrčet.

 

Otočil se ke mně čelem a opřel se o mou kuchyňskou linku, zatímco mu za zády tiše pracoval kávovar Karl. Založil si ruce na prsou, a protože tu stál v tílku, ukázal mi tak své vypracované svaly, které se skrývaly pod jeho opálenou kůží. Ustoupila jsem o další krok vzad, až jsem se dostala ke stolku, který byl součástí mého kuchyňského koutu. Posadila jsem se k němu a uhnula pohledem do místnosti.

„Takhle to vypadá, když slavíš?“ zeptal se mě Tom.

„Cože?“ nechápavě jsem stáhla obočí k sobě, zatímco jsem pohledem opět vyhledala jeho tvář.

„Tohle je tvé slavení?“ zopakoval. „Tichá, vůbec ne upovídaná Eden?“

„Jsem unavená,“ odpověděla jsem první věc, která mě napadla. A podle výrazu, který se mu ve tváři mihl, bylo jasné, že mou lež prokoukl.

„A já jsem indická princezna,“ zažertoval, aby dal jasně najevo, jak očividná moje výmluva byla. „Co se děje, Eden?“ zeptal se přímo a teď své paže strčil do kapes černých plátěných kalhot, které mu volně visely na bocích. Nechtělo se mi říkat mu pravdu, avšak během zlomku vteřiny mi myslí proběhla velká spousta otázek, které bych na něj mohla vysypat jako lavinu.

Proč ses choval jinak, než se chováš teď? Proč jsi byl k Mayi tak milý? Proč tě ty dívky znají jménem? S kolika z nich jsi už spal? Kolik papírků s čísly ti dnes strčily do dlaně? Kolika z nich zavoláš, abys s nimi strávil jednu noc? Proč jsi mi řekl, že jsi mě litoval? Co je na mě politováníhodné, sakra? Proč se vůbec staráš? Proč se takhle vtíráš do mého života, Tome? Proč mi nedáš klid a nabouráváš můj život svými kritickými poznámkami? Proč si dál nežiješ svůj život a nenecháš mě být?

„Jak jsem řekla. Jsem jen unavená,“ zopakovala jsem svou odpověď. Lokty jsem se opřela o stůl a prsty si podepřela bradu.

„Fajn,“ pokývl hlavou. Přistoupil na mou hru a přestal mě nutit říct pravdu. Aspoň nějaký úspěch. „Co je to za práci, kam máš nastoupit?“ změnil téma.

„Stejná jako dřív. Focení, editace fotografií, pomoc s úpravami výsledné podoby titulku nebo článku,“ odpověděla jsem.

„To zní fajn, že budeš dělat, v čem jsi dobrá,“ řekl. On však nemohl vědět, jak dobrá jsem, jen věřil slovům, která mu sdělila Maya. „Kdy nastupuješ?“

„V pondělí,“ řekla jsem další strohou odpověď. Polkla jsem a znovu vyhledala jeho pohled, dnešní večer již poněkolikáté. Zhluboka jsem se nadechla. „Dívej, nemusíš se tady nutit a mluvit se mnou,“ zamumlala jsem ztěžklým jazykem. „Klidně běž, nepotřebuji péči. Dneska jsem na tom mnohem lépe než posledně. Dokážu dojít do svojí postele bez tvé pomoci.“

„Nevadí mi –“

„Chci být sama, Tome,“ přerušila jsem. „Odejdi, prosím,“ dodala jsem a napřímila se v zádech. V ten moment kávovar dopracoval. Moje káva byla připravená.

„Fajn,“ pokývl hlavou. „Dobrou noc.“

Neodpověděla jsem mu. Ještě chvíli čekal, jestli něco řeknu, než se vydal směrem ke dveřím. Když za ním tiše zacvakly, vydechla jsem. Jako by mi spadl kámen ze srdce. A nedovedla jsem si vysvětlit proč.

B.