Undone | 12

Teď jsem měla více pracovních povinností (a ty budou i nadále pokračovat)... Tento díl jsem však měla napsaný už... od soboty myslím. A tak jsem ráda, že jsem měla malou zásobičku a můžu zveřejňovat, i když nemám úplně čas psát. Snad se mi podaří zítra a pozítří toho trochu zase nadepsat, aby nebylo moc mezer mezi tím, než se z těch svých pracovních výjezdů vrátím...

Díky moc za ohlasy u předešlého dílu. Vynutila jsem si to, já vím. Jenže jak říkám: hodně pro mě znamená, že si ty moje výplody někdo čte. A že mi je i někdo okomentuje, to je pro mě ráj na zemi. Takovou zpětnou vazbu za svou práci na povídkách dostávat je sen. Cením si jakéhokoliv komentáře, a nemusí to být slohovka (kterou vyžaduji jedině od Crazy.DE.Bill, ta to má za domácí úkol 😀). Už jen to, že napíšete, že jste to přečetli, je pro mě pohlazením po duši. Takže děkuji. A přeji příjemné počtení toho, co jsem pro vás již o víkendu připravila. 😊 Dostáváme se k důležité části povídky, k tomu, o čem to vlastně celé plánuji. 😈 Tak hurá na to. 🤩 B.

Hudba: Daisy Gray - Wicked Game

Byla středa a já měla celý den vyhrazený pouze na přípravy na večer. Už od probuzení jsem byla jako na trní. Snažila jsem se v klidu posnídat, byla jsem však roztěkaná a místo oslazení jsem si kávu málem osolila. Při krájení banánu do ovesné kaše jsem se z nepozornosti málem řízla, kaši skoro připálila. Tolik jsem se těšila, že mě tentokrát ani tyto přešlapy nerozhodily. Viděla jsem teď ve svém životě naději na další vztah, a to mi zlepšovalo náladu víc, než jsem si chtěla přiznat. Část dne jsem strávila u seriálů, abych se trochu odreagovala, přišla na jiné myšlenky a uklidnila se. Nechtěla bych svou roztržitostí způsobit ještě větší pohromu než připálení ovesné kaše. Chvíli jsem taky volala s Mayou, která mi nakázala, abych jí další den hned zavolala a dala vědět, jak celé rande dopadlo. A měla jsem volat až ve čtvrtek, protože věřila, že večer půjde jak po drátkách a my si budeme povídat dlouho do noci. Povídat, nebo něco víc. Byla jsem vděčná za její podporu, na stranu druhou jsem cítila o to větší tlak na to, abych večer nějak nepokazila. Chtěla jsem z hlavy vypustit jakékoliv obavy, nepřemýšlet nad těmi jízlivými poznámkami, které jsem svým směrem slyšela od Toma, chtěla jsem vsadit na svou přirozenost a na to, že si tím Caina získám. Pokud se tak už nestalo za ten krátký čas, který jsme spolu strávili při nákupech.

 

Připravila jsem si relaxační koupel, ve které jsem strávila podstatný čas jen hleděním do stropu koupelny a přemítáním různých scénářů přicházejícího večera. Nepřipouštěla jsem si nezdar, věřila jsem tomu, že dokážu být okouzlující i s tím, co mám ve výbavě. Taková, jaká jsem. Už jsem pár vztahů měla, a že jsem je dokázala po nějaký čas udržet, mi dávalo naději, že i ten vztah s Cainem bude mít úspěšný start. Dala jsem si záležet při holení nohou, abych se neřízla, umyla si vlasy a celá se zabalila do osušky. Dlouho jsem stála u skříně, než jsem si vybrala ze šatů ty, se kterými jsem byla spokojená a ve kterých mi to podle mě teď mohlo nejvíce slušet. Byl další teplý den, proto jsem si k šatům nevybrala žádný svetřík či krátké sako. Vytáhla jsem kabelku, o které jsem věděla, že se mi do ní dá vše potřebné, a ke které jsem měla i sandály na podpatku podobné barvy. Co se týče oblečení, byla jsem připravena. Po zbývající čas jsem se věnovala úpravě vlasů a líčení, které jsem nechtěla přehnat. Dávala jsem si záležet, aby bylo jemné, podtrhující odstín mých zelených očí. Zvolila jsem světlé stíny, které jsem doplnila výraznější rtěnkou. Barva rtěnky odpovídala i barvě šatů, které byly vínově rudé. V předu šaty s lodičkovým střihem decentně odhalovaly mé klíční kosti, vzadu byl však výstřih odvážnější, hlubší, až do půli zad. Šaty byly z přiléhavé, příjemné látky, která obepínala mé tělo. Končily v půli stehen, přesto však nevypadaly nijak vulgárně. Vlasy jsem si sčesala na jednu stranu a nechala v lehkých vlnách spadat přes rameno, abych tak odhalovala záda, která jsem považovala za dominantu těchto šatů. Když jsem se na sebe při odchodu podívala, abych zkontrolovala výslednou vizáž, byla jsem se sebou nadmíru spokojená. Díky nově zakoupenému zrcadlu jsem mohla zkontrolovat každý detail. Podle mě jsem byla dokonalá do posledního kousku.

 

Stříkla jsem na sebe vůni, kterou jsem pak odložila na konferenční stolík v obývacím pokoji, a vyšla z bytu. Taxík tu měl za chvíli být, nastal čas, kdy se přiblížil můj odjezd. Zamkla jsem dveře a přešla pár kroky k výtahu. Ještě jsem se ani nestihla prsty dotknout tlačítka, když se přede mnou dveře kabiny otevřely. S Tomem jsme se na sebe podívali, jako bychom se týden neviděli, a přitom to byly jenom necelé dva dny. Zběžně jsem si ho prohlédla, využila jsem ten krátký čas, který mi jeho vystoupení z výtahu poskytlo. V jedné ruce držel koženou bundu, na kterou bylo v tomhle počasí horko, ale motorkářská helma v jeho prstech byla dostatečným vysvětlením, proč měl i bundu. Helma byla měděné barvy a při každém jeho kroku se podivně zatřpytila.

„Dobře. Však víš, jak to mám s prací. Já se ti ozvu. Ahoj,“ ukončil hovor, pohledem stále fixovaný k mému obličeji. Strčil si mobil do kapsy tmavě modrých džínů, které na něm nevisely, jako jsem doposud viděla všechny jeho ostatní kusy oblečení. Z kabiny vystoupil jen napůl, zády se opřel o rozevřené dveře, aby mi je podržel. 

„Díky,“ řekla jsem, když mi pokynul, abych nastoupila.

„Teda,“ zamumlal a pohledem přejel přes mé tělo. „Ten tvůj objev se má na co těšit,“ pokývl hlavou. Vlasy měl teď rozčepýřené, zřejmě z toho, že si před chvílí sundal helmu z hlavy. Prsty si je prohrábl a urovnal ke gumičce, která držela jeho vlasy v chumlu.

„To doufám. Snažila jsem se,“ řekla jsem a rozevřela dlaně, abych Tomovi ukázala, jak celá vypadám. Jednou jsem se otočila kolem své osy, než jsem se mu znovu podívala do očí. Zvedl pohled od mých nohou a putoval po mých stehnech, bocích a prsou zpět k mému obličeji. Jako by hledal nějakou chybičku a žádnou nenacházel.

„To jde vidět, že ses snažila. Jsem na tebe hrdý,“ spokojeně našpulil rty, jako by snad měl nějaké dočinění na tom, jak teď vypadám. „Teď jen abys svou pusou nepokazila dobrý začátek,“ řekl a prsty pokynul k mému tělu.

„Nevěříš mi?“ naklonila jsem hlavu na stranu, na kterou jsem měla sčesané a upevněné vlasy. Svezly se mi z ramene přes paži a zalechtaly mě na kůži. A Tom ten pohyb vlasů sledoval, jako by v tom nacházel nějaké zalíbení.

„Nic neříkám,“ vyhrkl najednou a zvedl ruce v obranném gestu, helma se mu ze zápěstí houpla až k loktu, náramky na druhé ruce tiše zacinkaly, jak se svezly níže po předloktí. „Jen pak za mnou nechoď s brekem.“

„Neboj se, nepůjdu,“ odpověděla jsem mu s drobným ušklíbnutím. Natáhla jsem svou ruku k řadě tlačítek, abych stiskla přízemí, a naposledy se podívala na Toma. „Můj odvoz už bude tady,“ řekla jsem.

„Užij si večer,“ popřál mi, než ustoupil dveřím, aby se zavřely. Stiskla jsem tlačítko a sledovala, jak Tom odchází směrem ke svému bytu, dokud se dveře plně nezavřely. S prvním pohybem výtahu se mi rozbušilo srdce. Mé rande oficiálně začíná.

 

K restauraci, kterou mi Cain poslal ve zprávě, jsem přijela právě včas. Vešla jsem dovnitř a pohledem přejela přes poloprázdné stoly. Caina jsem zahlédla na první pohled. Sotva si všiml, že se k němu blížím, vstal od stolu, aby se se mnou přivítal.

„Moc rád tě vidím, Eden,“ usmál se na mě. Galantně mi odsunul židli, postaral se, abych se v klidu posadila. Když se usadil naproti mně a znovu se na mě zářivě uculil, pocítila jsem příjemné teplo kolem žaludku. Líbím se mu. Určitě.

„Taky tě moc ráda vidím,“ oplatila jsem mu. „V tomhle podniku jsem ještě nejedla, takže se těším, co tu ochutnám,“ pokývla jsem hlavou.

„Jsou tady specialisté na italské dobroty. Takže pokud máš ráda tento druh kuchyně, určitě nešlápneš vedle,“ odpověděl mi. Bavit se o jídle a o počasí byly jistoty pro začátek, aspoň tak jsem se na to dívala.

„Tak to si objednám nějaké špagety,“ uculila jsem se, a přitom zamlčela, že jsem si je sama uvařila k obědu. Proč bych to měla Cainovi říkat, a tím mu dávat najevo, že italskou kuchyni sama jím velice často, a tak to pro mě není žádná výhra být v takové restauraci.

„Chtěl bych ti říct, že ti to nesmírně sluší, Eden,“ podíval se na mě. „A jak vidím, tak i ten úraz při nakupování nemá žádné následky,“ uculil se.

„Přesně tak. Kromě drobné boule na hlavě je všechno při starém,“ usmála jsem se na něj. Moje nervozita byla stále přítomná, cítila jsem se však o trochu jistější, když jsem přišla a viděla, že tu na mě čeká. A s každým jeho kradmým pohledem mým směrem, s každým dalším úsměvem jsem víc a víc věřila tomu, že tenhle večer nemůže dopadnout jinak než dobře.

„Měla jsi příjemný den?“ zeptal se mě, zatímco prsty mávl na obsluhu, abychom si mohli objednat aspoň pití, než si vybereme z jídelního lístku.

„Takový běžný,“ trhla jsem rameny. Nechtěla jsem mu říkat, že jsem se doma celý den válela a připravovala na dnešní večer, to jsou detaily, které jsem si hodlala nechat pro sebe. „Co ty?“ oplatila jsem hned otázku.

„Spousta práce. Jsem rád, že jsem stihl přijít domů a aspoň si převléct košili,“ pousmál se.

„Dovedu si představit, že jako doktor toho můžeš mít dost,“ pokývla jsem hlavou. „A co přesně děláš? Jsi chirurg nebo sedíš v ordinaci a přijímáš postarší osoby s jejich nachlazeními a angínami?“ zeptala jsem se. Cain se pousmál.

„Jsem gynekolog,“ odpověděl mi. A chvíli na mě upřel pohled, jako by čekal mou reakci. Jen jsem pokývla hlavou a nijak to nekomentovala, a možná jsem tím získala plusové body. A těch jsem dneska chtěla nasbírat spoustu. „Je to krásná práce. Být takovým doprovodem těhotných žen, sledovat, jak se na děti těší,“ trhl ramenem.

„Určitě to má i stinnou stránku, jako asi každé povolání, že?“ zeptala jsem se. „Doufám, že ty pozitivní dny převažují,“ podívala jsem sen a něj od jídelního lístku, který přede mě číšník položil.

„Máš pravdu. Ne vždy je to radostné, zvlášť když s některými pacientkami řeším, proč nemůžou otěhotnět, i když tolik chtějí. Ale jinak… jinak je to skvělá práce. Někdy časově náročná, zvlášť když se setká více porodů zároveň, ale jinak to miluji,“ odpověděl mi. „Dáš si něco k pití?“ zeptal se a podíval se na číšníka, aby nám objednal.

 

Večer postupoval v příjemném tempu, s Cainem se mi skvěle povídalo, až jsem začínala opět získávat ten pocit, že se známe mnohem déle. Vedlo to k tomu, že jsem mu říkala více věcí, než by se na první rande hodilo, byla jsem otevřenější, a to jsem ani nemusela vypít kapku alkoholu. Působil na mě omamně on sám, že jsem si ani neuvědomovala, jak moc povídám a jak se jeho výraz ve tváři postupně mění. Jeho odpovědi začínaly být kratší, a jak se původně tvářil nadšeně při každé nové informaci, teď jako by byl přehlcený a už toho víc nechtěl slyšet. Až když jsem uslyšela jeho krátké odkašlání, zarazila jsem se v půli věty. Zhluboka jsem se nadechla. 

„Moc povídám. Promiň,“ řekla jsem. 

„V pořádku,“ zavrtěl hlavou, měla jsem však pocit, že to teď řekl jen ze slušnosti.

„Jídlo bylo opravdu výborné, vybral jsi to tu dobře,“ usmála jsem se na něj. „Dáme si i dezert?“ zeptala jsem se. A když jsem zahlédla výraz v jeho tváři, hned jsem zalitovala, že jsem se zeptala.

„Klidně si můžeme dát i dezert,“ pokývl hlavou.

Olízla jsem si rty. „Pouze pokud si dáš se mnou,“ usmála jsem se na něj. „Je mi s tebou opravdu příjemně,“ dodala jsem ve snaze zachránit to své nekonečné žvanění, kterým jsem mu zřejmě předvedla jedině to, jak neumí zavřít pusu. 

„Vlastně jsem se docela najedl těch lasagní,“ odpověděl mi. „Vždycky mám hlad a když to vidím, myslím si, že to bude malá porce, ale nakonec mě to tak zasytí, že u posledních soust jsem přemýšlel, jestli to nenechám nedojedené,“ pousmál se. Měla jsem pocit, že se snaží nebýt tak hrubý, ačkoliv by si už přál konec dnešního večera.

„Tak si dáme dezert příště,“ odpověděla jsem s lehkým trhnutím ramen. Cain se usmál.

„Dobře. Tak tedy zaplatím,“ pokývl hlavou. Krátkým pohledem zkontroloval čas na hodinkách. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že jde celý večer do kopru. Mlčky jsem dopila perlivou vodu a poděkovala za jídlo. Když jsme vstali, dlaní mi pokynul, abych šla před ním. Nepřestal být galantní, avšak jsem nabyla dojmu, že už není tak vřelý. Vyšla jsem před restauraci a Cain za mnou v závěsu. Postavila jsem se ke kraji chodníku a sledovala silnici, abych mohla mávnout na projíždějící taxík.

„Zopakujeme si to někdy?“ navrhla jsem. „Kamarádka jede se svým přítelem na pár dní pryč, takže mám volný víkend. Co ty?“ podívala jsem se na něj.

„O víkendu už mám plány, promiň,“ odpověděl mi. Já se však nevzdávala.

„Chápu,“ přikývla jsem. „Tak třeba příští týden,“ řekla jsem. „Ozvi se mi. Nebo se ozvu já tobě,“ zamrkala jsem, když mi u krajnice zastavilo žluté auto a já se tak mohla vydat na cestu domů. Cain mi otevřel dveře.

„Díky za večer, Eden,“ usmál se na mě. V jeho očích jsem však úsměv neviděla. A to mě píchlo u srdce.

„I já tobě, Caine,“ odpověděla jsem mu. Naklonila jsem se k němu, abych ho zlehka políbila na tvář, než jsem nasedla do auta. A když za mnou zavřel dveře a zamával na rozloučenou, uvědomila jsem si, že mi nepotvrdil, že by se mnou chtěl zůstat v kontaktu. Ve slušnosti poděkoval za večer, neřekl však, že si ho chce zopakovat. V puse se mi udělalo hořko a v uších mi zazněla Tomova slova.

Chce tě jenom do postele. Pokud ho svým žvaněním neodeženeš v prvních patnácti minutách.

Ksakru.

 

Jako zpráskaný pes jsem otevřela dveře bytu. Odhodila jsem kabelku na pohovku a sundala sandály z nohou. Hned jsem přešla k lednici a z malého mrazáku vytáhla kelímek s mátovou zmrzlinou, moji nejoblíbenější. Vzala jsem do ruky lžičku a šoupavými kroky přešla ke dveřím na terasu. Vystoupala jsem po těch pár schodcích a zamířila ke své pohovce. Když jsem si však všimla Toma, který seděl v křesle na jeho polovině terasy, na chvíli jsem se zarazila. Měl na stehnech položenou akustickou kytaru a před sebou na stolku papír, do kterého něco zapisoval tužkou. Když jsem si povzdychla, vzhlédl a všiml si mě. Krátce se podíval na hodinky na svém zápěstí, než se znovu zahleděl mým směrem. Stála jsem na místě a zvažovala, jestli se hned neotočit a neodejít, abych předešla jeho dalším pitomým poznámkám.

„Ale, ale,“ začal. „Vidím svěšené koutky, jiskra v oku je pryč, rovnou celý kelímek zmrzliny a od tvého odchodu uplynuly sotva dvě hodiny,“ shrnul všechno, co jsem nepotřebovala slyšet. „Copak, Eden? Večer nešel podle tvých představ?“ zeptal se a napřímil se v zádech. Odložil tužku na stolík a předloktími se opřel o tělo kytary.

„Nech si to pro sebe,“ odsekla jsem mu. Udělala jsem pár kroků jeho směrem a prošla volným prostorem mezi venkovními nábytky, abych se dostala k volnému křeslu u jeho stolku. „Skládáš milostné písně?“ rýpla jsem si do něj, sotva jsem usedla. Odklopila jsem víčko od kelímku a nabrala plnou lžičku zmrzliny. Kelímek jsem odložila, už mě studily prsty.

„Hele, nekopej kolem sebe kvůli tomu, že nemáš pohádkový konec večera,“ ukázal na mě prstem, než vzal kytaru za krk a odložil ji vedle sebe. Opřel ji o kraj terasy a poposedl si do pohodlnější pozice. „Tak to vyklop. Dřív nebo později bych si to stejně musel vyslechnout, když jsem teď tvoje kámoška číslo jedna,“ zavtipkoval.

Povzdychla jsem si. „Je to tak zřejmé?“

„Prosím tě,“ uchechtl se. „Když jsi odcházela, celá jsi zářila, nemohla ses dočkat, až se konečně setkáte. Teď to není smutnění z rozloučení,“ zavrtěl znalecky hlavou a loktem se opřel o stolík, který stál mezi námi. Ze šálku od dopité kávy si vytáhl lžičku, kterou hned zabořil do kelímku s mojí zmrzlinou. „Teď je to bičování za to, co jsi všechno podělala,“ trhl rameny. Hned na to si strčil kousek zmrzliny do pusy. Olízl lžičku a tázavě se na mě podíval. „Nebo se snad pletu?“ zahuhlal.

„Máš pravdu. Opět,“ ušklíbla jsem se. Opřela jsem se hlavou o křeslo a zahleděla se na oblohu nad námi. První hvězdy už vyšly, problikávaly přes mraky, které pluly po nebi a stínily teď rozzářený měsíc.

„Bože, to je dobrá zmrzlina. Neměl jsem ji věky,“ zamumlal. Otočila jsem k němu pohled a sledovala, jak si nabírá další – tentokrát mnohem větší kus. A musela jsem se zasmát. Nevím proč, ale právě v tu chvíli se moje špatná nálada trochu uvolnila. A to jen stačilo, abych viděla Toma, jak se láduje mojí oblíbenou mátovou zmrzlinou.

B.