Undone | 13

Moc a moc děkuji za vaše krásné ohlasy! Doufám, že se tedy povídka bude i nadále líbit a bavit! 😊 Přeji příjemné počtení a těším se na zase mé počtení - vašich komentářů. 😊 Dneska opět trošičku delší kapitola, to se nedalo jen tak ukončit. 😀 Enjoy. 🙏 B.

Hudba: Paul Dempsey - Stop (acoustic Sam Brown cover)

„Řekni mi, co jsem udělala špatně?“ zašeptala jsem po chvíli, kdy mezi námi panovalo ticho. Uslyšela jsem Tomovo spokojené pomlasknutí. Poposedla jsem si, abych na něj viděla. „Vsadila jsem na svou přirozenost. Říkala jsem si, že když mě nebude chtít takovou, jaká jsem, nechci s ním být. Jenže… asi jsem tu přirozenost přehnala,“ povzdychla jsem si. Nabrala jsem na lžičku svou porci a začala ji postupně ukousávat.

„Přirozenost je fajn. Ale ne na první rande. Tam nedokáže být skoro nikdo přirozený. Pracují nervy a tak,“ odpověděl mi. „Jaká opravdu jsi postupně ukazuješ až na dalších setkáních. To první je prostě testovací. Takový filtr, kterým ne každý projde,“ trhl rameny.

„Nejsi nějaký chytrý na to, že se ti tady točí holky jedna za druhou? Měl jsi ty vůbec někdy druhé rande, abys mě tady mohl poučovat o přirozenosti?“ podezřívavě jsem se na něj podívala.

„Hele, je to moje volba,“ řekl. „A tvoje volba zase je, že chceš i druhé rande. Jenže se k němu nemůžeš dostat, pokud neuspěješ v prvním kole,“ ukázal na mě svou lžičkou.

„No dobře,“ reagovala jsem hned. „A jak mám v tom prvním kole uspět?“ zeptala jsem se.

„To bych musel vědět, co jsi dneska pokazila,“ pronesl. „Až pak můžu odhadnout škody a jestli je vůbec možné zvrátit, co jsi napáchala,“ přivřel oči. Nespokojeně jsem našpulila rty. Věděla jsem, že jsem některé věci dnešní večer přehnala, ale abych se s nimi svěřovala Tomovi? To bych mu jen dala další záminku k tomu, aby si mě dobíral. Měl by další náboje do svojí pistole jízlivých poznámek a krutě upřímných sdělení. Jenže tu na druhé straně stál fakt, že dopředu odhadl moje chybné kroky. Trefil se do posledního detailu v tom, jak se budu první večer chovat. Pokud dokázal vidět tohle, dokázal by mi i pomoct? Zuby jsem si přejela přes spodní ret a prohlédla si výraz v jeho tváři. Nevyzvídal. Čekal, jak se sama rozhodnu, netlačil na mě. A já zvažovala svoje možnosti.

„Tak fajn,“ řekla jsem nakonec. Krátce jsem si odkašlala, než jsem se chopila slova. Díky tomu, že jsem měla večer v čerstvé paměti, jsem dokázala popsat naši konverzaci s Cainem do větších detailů. Dávala jsem si na čas a vzpomínala na přesné fráze, slova, výrazy tváře, intonaci, prostě jsem Tomovi popsala můj proběhlý večer, jak nejpřesněji jsem dokázala. Naslouchal a po celou dobu se tvářil neutrálně. Nedělal žádné úšklebky, nekrčil nos, nedával vůbec najevo, že bych ho nějak nudila. Dál dloubal zmrzlinu v kelímku a čekal, až dovyprávím, zatímco svým pohledem těkal mezi mým obličejem a mou zmrzlinou. A když jsem skončila, pomalu si olízl rty.

„Povím ti dvě věci,“ začal. „Za prvé si myslím, že pokud by ses s ním ještě jednou viděla, daly by se napáchané škody trochu zmírnit či vyžehlit. Jenže, druhá věc,“ řekl a ukázal na mě lžičkou, „obávám sei, že tě po dnešním večeru nebude chtít kontaktovat.“

„Tak to jsem docela v pasti, ne?“ zamrkala jsem víčky.

„Nemusíš být. Můžeš sehrát náhodné shledání,“ trhl rameny. „Prozradil ti, co dělá? Dalo by se toho nějak využít?“ zvedl obočí. Sotva ta slova vyřkl, polilo mě horko. Napřímila jsem se v zádech a přemýšlela nad tím, jestli to vůbec Tomovi sdělovat.

„Nemyslím si, že se to dá využít,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Co dělá?“ pokynul mi hlavou, abych odpověděla.

„Je doktor.“

„No fajn. Tak si zahraj na bolavé zápěstí nebo vyvrtnutý kotník,“ řekl a znovu olízl lžičku od zmrzliny. Už ji v podstatě jedl sám, já už jsem byla plná a neměla jsem chuť se takhle pozdě večer přecpávat. 

Nespokojeně jsem našpulila rty. „To by asi nešlo.“

„Proč?“ nechápavě naklonil hlavu na stranu.

„Nevím, ve které nemocnici dělá,“ trhla jsem rameny.

„Prosím tě,“ protočil oči. „V našem okolí je jen jedna velká nemocnice. Určitě dělá právě v ní,“ pokývl hlavou. Byla jsem mu vděčná za to, že mě teď chtěl podpořit, že mi pomáhal a zosnoval se mnou plány, jak Caina po mém fiasku získat na mou stranu. A protože mi tak ochotně radil, rozhodla jsem se, že před ním nic nebudu tajit.

„Je gynekolog,“ pronesla jsem tišším hlasem. Při těch slovech jsem sledovala výraz v Tomově tváři. Zakuckal se, zaskočila mu zmrzlina, a jakmile si odkašlal, rozesmál se na celé kolo. Jeho smích mě na jednu stranu trýznil, protože se smál mému Cainovi, na stranu druhou zněl tak vesele, že jsem se teď na něj prostě nedokázala naštvat.

 

„Okej, gynekolog. Ten ví, kam má strkat prsty,“ zažertoval. Radši jsem tu poznámku přešla bez jakéhokoliv komentáře. Nechtěla jsem přilévat olej do ohně. Olízl si rty a prsty si projel strništěm na tváři. V očích mu pořád jiskřilo od smíchu, a i jeho obličej byl rozradostněný. Polkl a zhluboka se nadechl. „Tak tedy škrtám možnost náhodného setkání na pracovišti,“ pokývl hlavou. „Budeme muset vymyslet něco jiného, jestli chceš, aby se ti dostal do kalhotek. A ne pracovně,“ znovu se uculil.

„Mohl bys být trošku vážnější?“ zamračila jsem se na něj. „Nechovej se jako puberťák, který poprvé uslyšel sprosté slovo, buď tak laskav,“ založila jsem si ruce na prsou.

„Ale no, no,“ zamlaskal. „Tak se hned nečerti, ne? Trochu se nad to povznes, milá Eden,“ řekl. „Jestli chceš randit s gynekologem, určitě si pár pitomých narážek vyslechneš. Takže tě klidně rád potrénuji. Pár bych jich ještě měl v rukávu,“ uculil se.

„Pff,“ odfrkla jsem si a otočila hlavu na druhou stranu. „Ty jsi ale neskutečný pitomec,“ procedila jsem mezi zuby.

„Možná jsem pitomec, ale jsem teď tvoje jediná šance na druhé rande s tvým doktůrkem,“ připomněl mi krutou pravdu, kterou jsem si já sama uvědomovala. A na chvíli jsem zapřemýšlela nad tím, jak hluboko jsem klesla, že se bavím s tímto člověkem. Pevně jsem sevřela rty a zhluboka se nadechla. Znovu jsem se na něj podívala a chvíli rozmýšlela, jaká slova použít.

„Fajn, ty moje jediná šance,“ začala jsem. „Tak mi řekni, co jsem udělala blbě, abych se tomu mohla na příští schůzce vyvarovat,“ zahleděla jsem se do jeho očí. Opětoval mi pohled, který byl v okolním šeru temný jako obloha nad námi. 

„Hm, chceš znát tvoje chyby,“ pokýval hlavou, a ještě jednou nabral na lžičku zmrzlinu. Nechápala jsem, jak se s ní ještě můžeš cpát, ale nehodlala jsem to komentovat. „Kdybych měl začít od konce, tak třeba to políbení na rozloučenou bylo gesto, které má udělat muž. Pokud to neudělal, zřejmě se s tebou už nechce vidět nebo je to stydlivka, což si v případě tvého doktůrka nemyslím. Že jsi to udělala ty, dala jsi jen najevo svou přílišnou otevřenost. Kdyby celý večer proběhl jinak a ty bys ho políbila, mohlo by to působit sebevědomě, ale takhle… to bylo spíš jako když se tonoucí stébla chytá,“ trhl rameny.

„Tak třeba tohle mi docvaklo taky. Neříkáš mi nic nového,“ zamumlala jsem.

„Neměla ses omlouvat za svou upovídanost,“ zavrtěl hlavou. „Když už sis teda pustila pusu na špacír, měla jsi prostě říct, že taková jsi, ne se mu za to omlouvat.“

„To je přece základ slušného vychování, ne?“ oponovala jsem.

„Kdybys mu šlápla na nohu, tak se mu klidně omlouvej. Tady své slušné vychování ukazuj. Ale neomlouvej se za to, jaká jsi. Pokud mu svým nekontrolováním vymluvíš díru do hlavy, prostě se neomlouvej,“ zavrtěl hlavou. „Takhle to vypadalo, že se stydíš za to, že je to tvojí součástí.“

„Lidi přece mají vlastnosti, za které se stydí a nejsou za ně zrovna rádi,“ řekla jsem.

„Takovou zranitelnost neukazuj na prvním rande,“ zdůraznil.

Povzdychla jsem si a na chvíli zavřela oči. „Dobře. Tak jsem zranitelná, moc otevřená a příliš slušně vychovaná,“ shrnula jsem a znovu se na něj podívala. „Kvůli tomu mám trpět a nemít druhé rande s klukem, který se mi líbí? Chtěla bych se s ním ještě vidět!“

„To byla další věc, co jsi udělala,“ pokračoval v trýznivém výčtu toho, co jsem stihla za jeden večer způsobit. Olízl lžičku od zmrzliny, kterou už stihl dojíst, a její špičkou na mě ukázal. „Prvně ses vnucovala s dezertem, pak ses vnucovala s druhým setkáním. Musíš být ta, co je lovena. Ne ta, co loví. V pravěku chodili muži na lov a ženy čekaly doma. Od té doby se toho příliš nezměnilo, kromě toho, že se teď trochu víc koupeme a jídlo nechytáme na ulici,“ prozradil mi další ze svých mouder. „A pokud máš volný víkend, neříkej, že máš volný víkend. Může to působit zoufale. Chvilku dělej drahoty. Přemýšlej, jestli máš volný termín, nech se trošičku prosit.“

Ztěžka jsem polkla. „Myslím, že už stačí,“ řekla jsem a uhnula pohledem. Opřela jsem se o křeslo a zahleděla se před sebe do tmavé noci. Tom mě vyslechl a už nic dalšího neříkal. „Neodpověděl mi na to, jestli se mi ozve,“ zašeptala jsem.

„Hlavně mu nevolej sama, prosím tě,“ reagoval hned.

Střelila jsem po něm pohledem. „Co když nezavolá?“

„Tak jste si nebyli souzeni, Eden. Bohužel,“ trhl ramenem. „Může tě těšit fakt, že za tebe zaplatil aspoň tu večeři. Není to zas takový buran. Možná sis vybrala fajn chlapa, jen jsi to na první schůzce celé posrala,“ řekl mi. Zavrtěla jsem hlavou, nijak jinak jsem na to nereagovala. Chvíli jsme tiše seděli a já přemítala nad vším, co mi tady Tom řekl. Jestli jsou tohle důvody, proč moje vztahy nevyšly, jak bych pak mohla zajistit to, aby mi jakýkoliv další vyšel? Pokud jsem byla takhle zamotaná ve svém ženském světě, nemohla jsem nikdy pochopit ten mužský.

„Když tohle budu dodržovat, můj další vztah mi vyjde?“ zeptala jsem se po pár minutách ticha. 

„Tohle byl teprve začátek, Eden. Celé je to mnohem složitější. Teď jsem ti rozebral jeden večer, odhalil špičku ledovce. Vztahy jsou však běh na dlouhou trať, ne sprint, jak si asi myslíš. A pokud chceš doběhnout do cíle spokojená, musíš vědět, jak vytrvat,“ odpověděl mi stejně polohlasně. Nespokojeně jsem zafuněla. Byla jsem na tom o hodně hůř, než jsem si myslela. Pokud se Tom nepletl a byla jeho slova založena na faktech a zkušenostech, tak jsem na tom opravdu bídně.

„Eden,“ oslovil mě po chvíli Tom a tím si získal mou pozornost a vytrhl mě z mých myšlenek. „Prozraď mi,“ začal. „Když ti ten tvůj doktůrek řekl, že je gynekolog, co to v tobě vzbudilo?“ zeptal se na svou otázku. V koutcích mu pobavením zacukalo.

„Ty jsi opravdu pitomec, víš to?“ zamračila jsem se na něj.

„Hej, hej, kroť se, Eden,“ zasmál se. „Snad si tě můžu trošičku dobírat, ne?“ zamrkal. „Já ti dával rady, to ty sis chtěla hrát na chytračku a udělat to po svém,“ trhl rameny. „Já ti říkal, ať pak za mnou nechodíš s brekem.“

„Brečím tady snad?“ zvedla jsem obočí.

„Možná to není vidět, ale uvnitř určitě brečíš. O to se vsadím. Bičuješ se, vyčítáš si to, říkáš si, co víc jsi ještě mohla pokazit… Velmi pravděpodobně jsi teď uvnitř jedna velká sebelítost,“ začal vyjmenovávat. A mě jen zaráželo, jak čitelná jsem pro něj byla.

„Fajn, stačí. Dost,“ přerušila jsem ho. „Nemusíš si tady honit ego na mém podělaném večeru,“ řekla jsem. Už jsem to nechtěla poslouchat, nepotřebovala jsem, aby mě v tom dál a dál namáčel. Přemílala jsem, jak bych mohla ve svůj prospěch využít to, co jsem se právě dozvěděla. A taky to, že je Tom v očividně dobrém rozmaru a sdílné náladě. Prsty jsem si prohrábla vlasy a uvolnila několik pinetek, které mi držely vlasy sčesané na stranu. Promnula jsem si svaly na ramenou a s povzdychnutím zvrátila hlavu k hvězdnaté obloze. Uvelebila jsem se na křesle, které vlastně patřilo Tomovi, a uvažovala nad tím, proč se mnou byl Joel téměř čtyři roky, když jsem na vztahy byla očividně levá.

„Eden, nebudeš teď brečet doopravdy, že ne?“ ujišťoval se Tom. „Další tvoje slzy bych možná nemusel zvládnout,“ zavtipkoval.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nebudu. Jen přemýšlím nad tím, jak jsem mohla být tak dlouho ve vztahu a myslet si, že nám to klape,“ vyslovila jsem nahlas svoje poslední myšlenky. „Očividně jsem totiž na vztahy naprosto neschopná.“

„Úplně bych neříkal neschopná. Až tak špatně na tom nejsi, Eden. K něčemu jsi mu byla dobrá. A třeba je s tebou dobrý sex, co já vím,“ odpověděl bez jakýchkoliv emocí. Jako by mi sděloval, jaké má být zítra počasí. Přetočila jsem k němu hlavu, stále se opírajíc o opěrku křesla. 

„No to teda nevím, když mě podváděl takovou dobu,“ řekla jsem suše. Tom se na mě chvíli díval, jako by čekal, že se každou chvíli opravdu rozbrečím. Ale já už si tolikrát slibovala, že kvůli Joelovi neuroním ani jednu slzu, že jsem to tentokrát hodlala dodržet. Olízla jsem si rty. „Říkal jsi, že je to pouze špička ledovce,“ vrátila jsem se k předešlému tématu.

„To jsem říkal,“ souhlasně pokývl hlavou.

„Co je pod hladinou?“ zeptala jsem se. „Jak vypadá celý ledovec?“

„Je to hromada pravidel, která když dodržíš, získáš chlapa, jakého budeš chtít,“ řekl.

Zvedla jsem obočí. „Neříkej,“ pronesla jsem skepticky. „Opravdu jsou muži tak jednoduší, že stačí pár pravidel na oblbnutí jejich hlavy?“ zeptala jsem se. Poposedla jsem si a zadívala se do jeho tváře. Sledovala jsem, jak se s každým jeho nádechem pohybují jeho klíční kosti, zvedá se jeho hruď, a s výdechem zase klesá. 

„Už to tak bude. Nejsme žádné velké bedny. Ucítíme feromony a uvidíme hezkou prdelku a jdeme si pro ni jako pro odměnu,“ pohodil rameny. „Musí se ovšem jako odměna chovat. Nemůže to být tuctová holka, kterou by sbalil každý. U nás je důležitý pocit výjimečnosti.“

„Jak toho můžu dosáhnout?“ vypadlo hned ze mě.

„To bych ti prozradil víc, než si dnes zasloužíš vědět,“ zavrtěl hlavou na znamení, že toho z něj víc nedostanu. Nespokojeně jsem si pomlaskla.

„Ale no tak, Tome,“ naklonila jsem hlavu na stranu. Otočila jsem se k němu čelem, teď už jsem na něj nekoukala z pohodlné pozice napůl položená v křesle. Narovnala jsem se v zádech a vypnula hruď, aniž bych si to uvědomovala. „Neříkej, že mi nechceš pomoct získat mého doktůrka zpět,“ řekla jsem, přičemž jsem schválně použila jeho vymyšlené označení.

Tom na mě chvíli hleděl a já v jeho výrazu tváře nedokázala číst. Pohledem těkal po mém obličeji, občas zabloudil i k mému výstřihu, který však dnes nebyl nijak hluboký. Možná proto se spíše držel mé tváře. Nevěděla jsem, co čekat, nedovedla jsem odhadnout, co se právě teď odehrává. Až když po chvíli promluvil, překvapením se mi obočí pomalu zvedlo nahoru. „Pomůžu ti,“ začal. „Když ovšem pomůžeš ty mně.“

„S čím bych ti tak já mohla pomoct, prosím tě?“ nechápala jsem.

„S tím, aby si mé okolí nemyslelo, že se utápím v žalu a každý večer brečím do polštáře,“ pronesl podivným tónem, jakým jsem ho snad ještě neslyšela promluvit. 

„Kdo by si tohle o tobě mohl myslet,“ chtělo se mi uchechtnout, ale když jsem viděla jeho výraz, který se nezměnil a byl stále tak tvrdý, krutý a neoblomný, potlačila jsem chystaný úšklebek.

„Kupříkladu moje rodina,“ odpověděl. Teď přede mnou něco tajil, neříkal mi celou pravdu. Vycítila jsem to. A já jen přemýšlela o tom, jestli je to součástí jeho taktiky nebo je ta jeho krutá upřímnost ohledně jeho vlastního života opravdu téměř nulová.

„Jak ti s tím můžu pomoct?“ zeptala jsem se. „Mám snad podepsat čestné prohlášení, že se můj soused od rána do večera opravdu usmívá?“

„Kdeže,“ zavrtěl krátce hlavou. „Pomůžeš mi tím, že se staneš mou přítelkyní,“ řekl. Zkoumavěji jsem se na něj podívala, jestli nežertuje. Hledala jsem jakékoliv známky toho, že by se mu koutky rtů kroutily do úsměvu, že by se kolem jeho očí tvořily vrásky smíchu. Hleděla jsem do těch tmavých duhovek, které mě teď propalovaly a čekaly na mou reakci.

„Nerozumím.“

„Potřebuji doprovod na bratrovu svatbu. A kdybys byla svolná k tomu, abys mi na jeden den zahrála přítelkyni, mohl bych rodině na chvíli zacpat pusu, a ty bys na oplátku dostala návod na to, jak sbalit kohokoliv. Když se ti poštěstí, třeba i toho doktora,“ vysvětlil. Nespokojeně jsem si pomlaskla. Vůbec se mi to nelíbilo.

„Potřebuješ falešnou přítelkyni?“ zopakovala jsem po něm. A v hlavě mi zazněl hlas Evana a Nadii. Je to nějaký proutník. Potkávala jsem různé dívky, které vždy z rána opouštěly jeho byt, a ještě u výtahu si upravovaly rozcuchané vlasy. Měla by ses od něj držet na míle daleko. Už teď jsem neposlouchala jejich rad. Seděli jsme vedle sebe sotva metr.

„A ty potřebuješ návod, jak dosáhnout dalšího rande,“ připomněl mi.

„Nechce se mi být tvojí přítelkyní. I když jen na oko,“ nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou a ušklíbla se. Nevím, co víc mě na tom děsilo. Jestli to, že bych lhala jeho rodině, i když ji neznám, nebo to, že bych tohle nikdy nesměla říct Mayi, Nadii a Evanovi. Ti by mě za takové chování hnali.

„Proč ne. Bojíš se snad, nebo co? Vždyť by to byla výhra i pro tebe. Další rande s doktůrkem tě neláká?“ zkoušel ze mě dostat souhlas okatou manipulací. „Budeš mít návod na to, jak napravit své chyby, Eden.“

„Nebojím se,“ odfrkla jsem si.

„Nebo si nevěříš. Nevěříš si, že by ses do mě nezamilovala, tak na to nechceš přistoupit,“ ukázal na mě prstem.

„Ale prosím tě, nebuď směšný,“ zavrtěla jsem znovu hlavou. „Co si o sobě myslíš? Že jsi nějaký pan neodolatelný, před kterým není úniku? Tvoje ego je opravdu nebetyčné,“ ušklíbla jsem se a máchla rukama ve vzduchu. 

„No pardon, ale mám dostatek důvodů si myslet, že jsem neodolatelný. Jen se na mě podívej,“ zamrkal víčky. Poslechla jsem ho, ale jen proto, abych na něj vrhla opovržlivý pohled.

„Když jsi tak neodolatelný, najdi si přítelkyni někde na ulici. Nebo v baru. Nebo kde ty chudiny lovíš,“ odsekla jsem. Založila jsem si ruce na prsou.

„Ale drahá Eden, tobě uniká pointa,“ zavrtěl hlavou. „Já nemám problém si najít přítelkyni, já ji pouze nechci,“ řekl a prstem si píchl do hrudi. „A v tom je má volba,“ dodal. Jeho hlas se úměrně zvyšoval tomu, jak se zesiloval i ten můj. Aniž bychom si to jeden nebo druhý uvědomovali, z poklidné konverzace začínala být ostrá výměna názorů. „Já bych mohl mít na každém prstu pět,“ pokračoval. „Nejsem tak zoufalý jako ty.“

„Co si to dovoluješ?“ zamračila jsem se na něj. „Co…“ odmlčela jsem se a popadla první věc, která mi přišla pod ruku. Když jsem po něm hodila kelímkem od zmrzliny, ucukl a dlaně vymrštil před svůj obličej.

„A ty se divíš, že tě chlapi pouštějí k vodě,“ ukázal na mě svými dlaněmi. „Vždyť se na sebe podívej,“ dodal zvýšeným hlasem. „Dívej se, co děláš!“

„Pitomče,“ sykla jsem a naštvaně vstala. „Jestli jsou všichni kreténi jako ty, tak to si ty svoje rady strč do prdele,“ procedila jsem nabroušeně mezi zuby. Vzala jsem lžičku, kterou jsem si přinesla spolu se zmrzlinou, a i tu jsem po něm hodila.

„Blázníš?! Ještě mi něco uděláš!“

„Aby ses neposral,“ odsekla jsem. Otočila jsem se na patě a odpochodovala od něj, naštvaná, vytočená přímo do běla. Namyšlený kretén!

B.