Undone | 14

Taková já jsem skvělá! Čtrnáctý díl a dnes ještě 14. srpna! 😀 Mám to ale výborně načasované. 😀 Tak vám tedy přeji příjemné počtení a opět chci moc a moc poděkovat za vaše ohlasy! Neskutečně mě těší, doufám, že i vás potěší, že je tu další díl! 😊 Když tak v komentářích čtu, že se vaše obliba téhle povídky stupňuje, motivuje mě to neustávat v psaní! Takže je i vaší zásluhou, že jsou tu zatím díly pravidelně. 😊🙏 Pěknou sobotu. ❤️ B.

Hudba: Tokio Hotel - Easy 

Měla jsem opravdu neklidnou noc, naposledy jsem se takhle převalovala snad první večer po mém zjištění, že mě Joel podvádí. Teď jsem byla otrávená – či přímo nabroušená z Tomovy nabídky. Na jednu stranu jsem chápala, že za to něco chce, byl by hloupý, kdyby svá moudra jen tak zadarmo sdílel. Čekala jsem však cokoliv jiného, třeba pomoc s úklidem v bytě, s vařením, s nějakou další dívkou, které by se nemohl zbavit... ale abych mu sama dívku hrála? Jak špatně bych na tom doopravdy musela být, abych se snížila tady k tomuhle? To jsem měla teprve zjistit.

 

Když jsem vstala, bylo už skoro poledne. Kvůli našemu nočnímu rozhovoru jsem šla spát pozdě, a z toho důvodu, že jsem se pořád neklidně převalovala, jsem nakonec spala dlouho do dopoledne. Na čtvrteční den jsem si toho příliš neplánovala. Měla jsem se pouze stavit za Joelem starším, abych mu odevzdala zbývající věci, které jsem u sebe ještě měla skrz dodělávky v práci. Veškeré potřebná data jsem přetáhla z pracovního laptopu do svého osobního, včetně fotek, které jsem mohla použít do svého portfolia. Co jsem si uložila na svém počítači, to jsem v pracovním vymazala. Chtěla jsem ho vrátit vyčištěný, aby ten, kdo ho po mně převezme, bude mít čistý a připravený nástroj k práci. Věděla jsem o tom, že mám v kanceláři ještě svou starou zrcadlovku, kterou jsem si chtěla odnést, ale vyhnula jsem se tomu. Kdybych si totiž měla odnést svůj starý foťák, musela bych se setkat s mým bývalým přítelem. Dnes už mi nezbývalo než do toho jít po hlavě.

 

Do své bývalé práce jsem přišla až kolem druhé odpoledne. Překvapením pro mě bylo, když mi na recepci sdělili, že tu byl Joel starší jen dopoledne, že v dnešní den výjimečně odcházel dříve a veškeré další záležitosti řeší jeho syn. O to více jsem proklínala Toma a svůj noční rozhovor s ním, ač jsem sama věděla, že si za to můžu sama. Nechala jsem se nalákat jeho rozborem mých chyb, myslela jsem si, že mi tím pomůže, a přitom jsem spíše odcházela naštvaná, rozebraná, a ještě dočtená z toho, co po mě ve finále vyžaduje. Byla moje chyba, ne Tomova, že jsem takhle pozdě vstávala, a proto Joela staršího minula. Jen se mi to těžko přiznávalo. Pevněji jsem sevřela laptop, který jsem dneska vracela, a vydala se směrem, kam se mi vůbec nechtělo. Snažila jsem se nezapomínat dýchat, cítila jsem však, jak se mi nervozitou stahují žebra kolem plic. Ztěžka jsem polkla, když jsem si představila, že po delším čase uvidím svého bývalého přítele. Je to poprvé, co jsme se takto dlouho neviděli, co jsme se takhle vzdálili. Pevně jsem sevřela prsty do pěsti a klouby zaklepala na jeho dveře. Na odpověď jsem nečekala, hned jsem stiskla kliku a vešla. Zarazila jsem se však hned na prahu, když jsem zjistila, že Joel není v místnosti sám. Seděl za stolem, o jehož kraj se opírala druhá osoba. A když se ke mně otočila čelem a já pohlédla do tváře Annie, bodlo mě u srdce. Hned jsem si vzpomněla na slova, která jsem slyšela při našem divokém rozchodu, a která mi několik nocí nedala spát.

Annie mi toho dává mnohem víc, než jsi teď schopná ty.

Polkla jsem. Během zlomku vteřiny jsem se rozhodovala, jestli zůstat stát nebo utéct. Má hrdost mě udržela na místě, avšak mé srdce znovu začínalo krvácet. Zhluboka jsem se nadechla, odhodlaná vydržet cokoliv.

„Puso, co tu děláš?“ zeptal se mě Joel. Vadilo mi, jak mě oslovuje. Vždycky jsem vůči tomu měla trochu averzi – jako by si snad nepamatoval mé jméno, a taky už jsem dávno nebyla jeho pusa.

„Chtěla jsem mluvit s tvým otcem, ale bohužel jsem byla odkázána na tebe,“ začala jsem. „Přinesla jsem laptop. Svou práci jsem už dokončila a odevzdala, tvůj otec má vše potřebné. A pak… přišla jsem si vyzvednout svou zrcadlovku, kterou jsem tady nechala,“ sdělila jsem i svůj druhý důvod návštěvy. Rozhlédla jsem se po místnosti. Vím, že byla tady, jen šlo o to, aby mi ji Joel vydal.

„Stavím se za tebou později, brouku,“ uslyšela jsem jejich rozloučení, jejich políbení, kterému jsem nechtěla být svědkem. Zatnula jsme zuby, až mě zabolela čelist. Annie zamířila ke mně, proto jsem ustoupila stranou, aby mohla vyjít z místnosti a já se s ní nemusela ve dveřích nějak přetahovat. Zavřela za sebou dveře, čímž nám tady poskytla soukromí. Udělala jsem pár kroků do místnosti, blíže k jeho stolu.

„Tady je laptop,“ řekla jsem chladným hlasem a položila přístroj na jeho stůl. „Tak to rychle vyřiďme, ať tě nezdržuji od bohulibé práce,“ procedila jsem mezi zuby. Byla jsem na něj hnusná, uvědomovala jsem si to, dalo by se však říct, že jsem se překonávala. Kdybych se nekrotila, vyslechl by si toho mnohem víc. Tak moc jsem se ovládala!

„Puso, jak se ti daří?“ zeptal se mě Joel. Zůstával sedět za stolem, jako by ho vůbec nezajímal důvod toho, proč jsem přišla. Přehlížel má slova, mé důvody zdejšího pobytu. Znovu jsem pro něj byla nedůležitá a šel si za tím, co chtěl on sám.

„Dařilo by se mi líp, kdybych už odsud mohla odejít. Dáš mi tu zrcadlovku?“ zvedla jsem obočí a pevněji sevřela kabelku, kterou jsem držela na předloktí.

„Vypadáš dobře,“ pronesl polohlasně a pohledem sjel přes mé tělo.

Mé oči se rozšířily. „Teď si ze mě děláš srandu, že ano?“ zlehka jsem zvýšila hlas. „Tohle je to, co tě zajímá? Pár vteřin po tom, co odešla tvoje nová přítelkyně?“ řekla jsem trpce, to slovo mi přes jazyk prostě nešlo, aniž bych se u toho neušklíbla.

„Ale zlato, přece můžeme být přátelé, nemyslíš?“ navrhl.

„Přátelé si nelžou. Dokázal bys mi teď říct pravdu?“ začala jsem. A i když jsem věděla, že to bude bolet, stejně jsem pokračovala. „Řekni mi, proč jsi mě podváděl, Joeli?“ vybídla jsem ho. Odhodlaně jsem hleděla do jeho tváře, což asi nedokázal vydržet, protože na chvíli sklopil pohled. Povzdychl si, jako by snad jeho bolelo, co má říct, přitom jsem si já měla vyslechnout krutou pravdu.

„Bylo fajn mít navařeno, uklizeno, vypráno…“  trhl rameny. „Byla jsi spíše jako nějaká služka,“ naklonil hlavu na stranu. „Nejsi špatná osoba, zlato, jen jsi moc hodná. Předvídatelná. Věděl jsem, že mi všechno odpustíš. A ještě se mi za to omluvíš… v deseti milionech slov,“ zdůraznil. „Byla jsi dobrá hospodyňka, ale nudil jsem se s tebou, puso.“

V mysli mi vyvstala Tomova slova. K něčemu jsi mu byla dobrá. Jak moc jsem si teď přála, aby neměl zase pravdu. Jenže mi teď sám Joel potvrdil, co včera Tom prohlásil. Byla jsem dobrá hospodyňka. Spoléhal se na to, že bude mít teplou večeři a čistě povlečenou postel, ale v ní už se chtěl válet s někým jiným.

„Nebuď teď na mě naštvaná, puso, chtěla jsi znát pravdu,“ opatrně si poposedl, když uviděl výraz v mé tváři, který jsem na něj mlčky vrhala.

„Nejsem naštvaná za to, cos mi teď řekl, Joeli. Jsem naštvaná za to, že jsem si to zasloužila vědět už mnohem dřív. Když jsi měl se mnou takový problém, měl jsi mi to říct,“ ukázala jsem na něj prstem. „Očividně jsem si však nezasloužila, abys mě takhle respektoval. Dobře, aspoň vím, na co si dát příště pozor: pořádně si zkontrolovat, jestli se nevedu za ruku se sobeckým pitomcem,“ zamračila jsem se na něj.

„Copak tohle jsem si zasloužil?“ zvedl obočí.

„A zasloužila jsem si já tvé zacházení?“ oplatila jsem mu.

„Několik měsíců ti to nevadilo, zlato,“ naklonil hlavu na stranu, jako by teď snad vyhrál tenhle spor.

„Nejsem tvé zlato, Joeli. Jsem Eden. Zvykej si na to. A smiř se s tím, že my přátelé nikdy nebudeme,“ řekla jsem naprosto klidným hlasem. „A dej mi konečně tu zrcadlovku, chci odsud vypadnout,“ znovu jsem se na něj zamračila. Jak jsem jen mohla přehlížet, že je takovým samolibým frajírkem, to jsem teď nedokázala pochopit. Trpělivě jsem vyčkávala, než vstal, aby mi ze skříňky podal můj foťák, uvnitř mě to však vřelo. A i když jsem teď věděla, že opakuji své chyby – zase jsem na něj mírnější, než by si zasloužil, a nedávám najevo své naštvání – tentokrát to bylo pro mé vlastní dobro a psychické zdraví. Nestál mi za to, abych na něj zvyšovala hlas, abych se kvůli němu jakkoli rozrušovala. Tento muž už byl pro mě dávno minulostí.

 

Třásla jsem se jako osika, když jsem nasedala do taxíku, připadala jsem si však paradoxně vítězně. Cítila jsem se dobře díky tomu, že jsem před ním stála pevně, neukápla mi ani slza, a ještě jsem se sebou nenechala zametat. Poprvé po dlouhé době. Byla jsem plná energie, napětí a naštvání na Joela, a to všechno ve mně vzbudilo novou vlnu přemýšlení nad sebou. Nechtěla jsem kráčet ve stejných stopách, které vedly vždy dříve nebo později k rozchodu. Joel mi jasně naznačil, že jsem u něj neměla žádný respekt. Nechtěla jsem však na druhé působit, že si se mnou můžou dělat, co chtějí. Nehodlala jsem být něčí rohoží a já abych za to ještě byla vděčná. Byla jsem hloupá, tak hloupá! A slepá, pokud jsem tohle všechno neviděla. Teď jsem samu sebe nechápala, jak jsem to mohla tolerovat. Chtělo to změnu. Musela jsem začít jednat jinak, abych prolomila své prokletí té hodné a nudné přítelkyně, která druhého dovede k nevěře. A když jsem si uvědomila, co jsem dopustila, aby se mi dělo, nezbývalo mi než uznat, že byl můj život doposud opravdu mizérií. Žila jsem ve falši. S růžovými brýlemi jsem věřila v krásný vztah s Joelem. Obelhávala jsem samu sebe. Není to smutné, když člověk nedokáže být upřímný sám k sobě?

 

Vešla jsem do bytu a odložila kabelku na stolík vedle pohovky. Bosá jsem otevřela dveře na terasu, abych si trochu provětrala byt, a vyšla ven. Slunce už zapadalo. Udělala jsem pár kroků směrem blíže ke kraji terasy, dlaněmi jsem se opřela o skleněné zábradlí, které končilo ve výši mých očí. S pohledem upřeným na nádhernou oblohu jsem si vzpomněla na to, jak jsem se tu prvně setkala s Tomem. I tehdy mě sem vytáhlo zapadající slunce a ta krásná podívaná, kterou na obloze dokázalo při svém odchodu vykreslit. A už tehdy – při našem druhém setkání, avšak prvním střízlivém – ke mně byl Tom upřímný. Na nic si nehrál a bez ostychu debatoval o tom, jaký je, jaká jsem já. A kdybych měla vytáhnout vzpomínky na jakékoliv setkání s ním, vždy mi říkal věci bez obalu. Pokud já sama neumím být k sobě upřímná, Tom to rozhodně zvládal za nás oba. Mohlo by pro mě být prospěšné, kdybych si od něj nechala radit ve svém životě? Pohledem jsem zamířila k jeho terase a zapřemýšlela nad tím. Udělala jsem dva kroky tím směrem. Pokud je doma, bude ochotný se mnou mluvit? Včera jsem ho několikrát nazvala pitomcem, naše povídání vlastně skončilo napjatě. Znovu jsem po něm házela věci, zatímco jsem odcházela pryč, utíkala před pravdou, kterou mi servíroval. Zuby jsem si přejela přes spodní ret a na chvíli ho zkousla. Možná bych se mu měla omluvit. S leknutím jsem však ucouvla za roh, když jsem na jeho straně uslyšela cizí hlas.

„Tome, tohle je nádhera,“ pronesla jeho návštěva. Dámská návštěva. 

Polkla jsem. 

Ty, co sem ke mně chodí, moc dobře vědí, co dělají.

Opatrně jsem nakoukla přes svou terasu. Postával se štíhlou dívkou, která na sobě měla džínové kraťasy a šifonovou halenku, u kraje terasy, a společně hleděli na západ slunce. Když si pohodila vlasy přes rameno, Tom se na ni pousmál. Tichými kroky jsem se vzdálila, vrátila jsem se zpátky do svého bytu. Dveře terasy jsem přivřela tak, aby mi sem proudil čerstvý vzduch, ale abych nemusela být svědkem jejich rozhovoru. 

Mám rád dámskou společnost. Na tom přece není nic špatného.

Jen doufám, že mě v noci zase neprobudí hlasitá hudba.

 

Zbytek večera jsem strávila víceméně v kuchyni. Uvařila jsem si večeři, upekla čokoládové muffiny ke snídani, a rozhodla se jít brzy spát. Otevřela jsem si laptop, abych si pustila další díl svého seriálu, u kterého jsem předpokládala, že usnu. Trvalo mi však delší čas, než jsem opravdu zavřela oči a už neotevřela. Kupodivu jsem se v noci neprobudila, ani mě nevyrušil žádný jiný vnější podnět. A když jsem další den vstávala, cítila jsem se příjemně odpočinutá. Možná mi k tomu dopomohlo rozhodnutí, které jsem včera večer udělala. Chci svůj život změnit, posunout se a stát se jistější a sebevědomější. Vidět včera Joela pro mě bylo těžké, zároveň mi to taky otevřelo oči. Uvědomila jsem si, co jsem byla ochotná pro druhého udělat, kolikrát jsem překročila vlastní hranici, aniž bych si to uvědomovala. Chtěla jsem svůj další vztah udržet, aniž bych sebe rozkrájela. A ač se mi to těžko přiznávalo, k tomu mi zřejmě může pomoct Tom.

 

Naskládala jsem pár muffinů na menší tác a rozhodla se je zanést Tomovi jako svou formu omluvy. Možná i úplaty, záleží, jak se na to bude dívat. Nechtěla jsem do jeho bytu jít přes terasu, tentokrát jsem to chtěla udělat správně. Žádné přepadávání. Otevřela jsem dveře svého bytu a s tácem v ruce vyšla na chodbu. Doufala jsem, že je přijme, a že ta nabídka, kterou mi udělal, stále platí. Bylo téměř deset hodin, spoléhala jsem na to, že už je jeho večerní společnost dávno pryč. Nadia mi říkala, že jeho dívky odcházely brzo po ránu. Snad tedy nebudu opět tou, kdo jeho jednorázovku pomůže vyhnat. Přešla jsem ke dveřím od jeho bytu a zaklepala na ně. Stála jsem tu prvně a připadala jsem si divně. Měla jsem pocit, že už ho přece jenom trochu znám, avšak jsem na jeho prahu ještě nikdy dřív nebyla. Přešlápla jsem z nohy na nohu a už chtěla klepat podruhé a hlasitěji, když se přede mnou dveře prudce otevřely. Když jsem pohlédla do jeho tváře, znejistěla jsem. Znovu měl na sobě tílko, které na něm spíše viselo. Viděla jsem, jak mu po hrudi stéká kapka potu. Vlasy měl svázané na vrchu hlavy a ty drobné vlásky kolem linie jeho vlasů se vlhkostí kroutily. Na straně krku se mu lepily ke kůži, jak byl zpocený.

„Promiň. Snad… snad neruším od ranních hrátek,“ zakoktala jsem. Tom se ramenem opřel o rám dveří a na chvíli sklopil oči k tácu, který jsem nesla, než se znovu podíval do mého obličeje. Jeho výraz se změnil. Prvně na mě působil podrážděně, teď se koutek jeho úst zvedl do drobného úsměvu.

„V pohodě. Ranní hrátky mám dávnou za sebou. Teď pracuji na figuře,“ olízl si rty a hlavou pokývl směrem k tácu muffinů. „Copak tě sem vede?“ zeptal se a očividně se přemáhal, aby se nebavil na můj účet.

„Posiluješ?“ zeptala jsem se.

„K věci, Eden. Co chceš?“ hodil na mě pohled, kterým jasně říkal, ať nezdržuji.

„Dělala jsem muffiny. A tak mě napadlo, že bych se s tebou podělila. Snad máš rád čokoládové – “ 

„Eden, přestaň chodit kolem horké kaše,“ přerušil mě. „Vyklop to. Bez zbytečného okecávání. Omáčku nepotřebuji,“ řekl a přísně se na mě podíval. Nespokojeně jsem zafuněla. Vadilo mi, jak mě měl přečtenou.

„Fajn,“ začala jsem. „Chci se ti omluvit. Muffiny jsou součástí té omluvy,“ řekla jsem a přešlápla z nohy na nohu. 

„Chceš se omluvit,“ zopakoval po mně a otázka to rozhodně nebyla. Nepletl se, pokud očekával i něco dalšího.

„Omluvit a taky se na něco zeptat,“ doplnila jsem. Ve svém životě jsem se hodně krát omlouvala, vlastně jsem to téměř vždy byla já, kdo přišel první za tím druhým. Ve vztahu s Joelem jsem od něj snad nikdy neslyšela omluvu první, i když jsem já byla v právu a zasloužila jsem si, aby se on snažil usmířit si mě. Měla jsem to už tolikrát natrénováno, avšak teď to bylo jiné. 

Frustrovaně zafuněl. „Leze to z tebe jak z chlupaté deky, víš to?“ zamračil se na mě. Prsty se poškrábal pod svým drdolem, a když při tom zvedl paži, mohla jsem z první řady sledovat, jak mu naskočil biceps.

„Jsi stále ochotný mi pomoct?“ pronesla jsem polohlasně, zatímco jsem očima těkala po jeho obličeji. Nedokázala jsem se teď podívat do jeho očí, radši jsem je sklopila k muffinům, které mi voněly pod nosem.

„Rozhodla ses přistoupit na mou nabídku? Pojedeš se mnou na bratrovu svatbu?“ ujišťoval se o tom, jestli chápu jeho část téhle dohody.

„Proto tady máš ty muffiny,“ řekla jsem a pohlédla do jeho tmavých očí. „Pojedu s tebou na svatbu, když ty mně pomůžeš získat zpátky doktůrka. Fakt se mi líbí, Tome,“ povzdychla jsem si. „Musíš mi pomoct.“

„Nekňourej, prosím tě,“ protočil oči. Napřímil se v zádech a najednou mi vytrhl tác muffinů z ruky. „Přijď v pondělí navečer. Dřív nebudu mít čas. A klidně zas přines nějakou dobrotu,“ dodal a do jednoho z muffinů se zakousl. „Do té doby ale sama nic nepodnikej,“ zamumlal a ukázal na mě ukazováčkem, zatímco v ostatních prstech držel drolící se muffin. Když jsem viděla, jak drobky padají na tác i na zem, potlačila jsem svou poznámku o tom, jaké prase je.

„Fajn. V pondělí navečer budu čekat na terase,“ souhlasně jsem pokývla hlavou. Tom s plnou pusou zahuhlal díky za muffiny, než se dveře přede mnou zase zabouchly. Osaměla jsem na chodbě a cítila, jak mi srdce buší až v krku. Můžu to považovat za úspěch?

B.