Undone | 15

Patří vám veliký dík za komentáře, které se pod předešlým dílem objevily. ❤️ Jste nejlepší. 😊 A jelikož dnes odjíždím a vracím se až ve středu večer, budou následující díly přednastaveny. Moc jsem jich do zásoby nenapsala, tak doufám, že jak se vrátím, nebudu moc KO a budu schopná zase pár dílů napsat, abych pak mohla postupně zveřejňovat... 😊 Užijte si dnešní - zase trošku delší - díl, těším se, jaké komentáře si tu pak počtu. ❤️🤩 B.

Hudba: MGT & Ville Valo - Knowing Me Knowing You

Víkend přešel a já měla pocit, že se celé dva dny neskutečně táhly. Cain se neozval, a čím déle času uplynulo od našeho středečního rande, tím napjatější jsem byla. Ačkoliv jsem měla jeho číslo, přemáhala jsem své svrbící prsty a neozvala se mu. Tom mi nejednou zdůraznil, abych se mu neozývala první. Bez jeho dohledu jsem neměla nic podnikat, a hodlala jsem to dodržet. Pokud na tom byla založena jeho spolupráce, nezbývalo mi než ho poslechnout na slovo. Nejednou se stalo, že se Tom dokázal trefit, odhadnout situaci, přesnými slovy popsat pravdu, kterou jsem později odhalila či sama pochopila. Vkládala jsem do něj všechny své naděje. Možná jsem nedělala dobře, už jsem téměř slyšela, jak mi vyčítá mou přehnanou důvěru v druhé lidi. Jenže teď byl mou jedinou šancí, jak už sám nezapomněl zmínit.

V pondělní ráno jsem se oblékla do tmavě červené sukně, která mi končila těsně nad koleny, a doplnila svůj vzhled světle modrou košili s jemnými bílými proužky. Vlasy jsem si nad jedním uchem připnula pinetkami, aby mi nespadaly do obličeje, zatímco jsem je po druhé straně tváře nechala ve vlnách splývat až na ramena. Opět jsem zvolila jemné líčení, jak jsem byla zvyklá, a se spokojeným výrazem ve tváři jsem opouštěla svůj byt. Do své nové práce jsem přišla ještě před devátou. Ráda jsem chodila na čas a nedochvilnost jsem považovala za jednu z neřestí, proto jsem se sama snažila, abych se s ní nemusela potýkat. Čekalo mě slibované kolečko povinností, které musel podstoupit každý nově příchozí. Shan se mě hned ujala, a ačkoliv měla být mou nadřízenou, chovala se ke mně spíše jako k rovnocenné kolegyni. Vysvětlila mi, na jaké oddělení se mám dostavit, abych se nechala vyfotit na kartičku, kterou mi snad do dvou dnů vypracují. Podepsala jsem s ní smlouvu, jednu kopii jsem dostala samozřejmě já, a po podpisu jsme si potřásly rukou a rozhodly se, že si budeme tykat. Snad mě pak zavedla spletitými chodbami s různými kancelářemi až k té, která měla patřit mě. Všechny dveře tu byly skleněné, takže jsme si navzájem viděli do kanceláří, mohli jsme však získat soukromí tím, že se dveře daly zavřít, a tak rozhovor mohl zůstat jen mezi zúčastněnými.

„Je to sice drobný prostor, ale náš předchozí fotograf strávil většinu času spíše v terénu nebo v ateliéru a malý prostor mu nevadil. Snad si taky zvykneš,“ usmála se na mě Shan. „Co se týče následujících dní, zítra by měl přijít náš technik, který ti založí tvou vlastní emailovou schránku. Taky ti zapojí počítač a podobně,“ řekla a mávla rukou kolem stolu. „Technik může od rána, takže přijď kolem deváté. A ve středu je v deset porada, na které bys už měla být účastna. Taková porada se ale vždy protáhne, takže s tím počítej. A na další dny se domluvíme potom. Zatím si užívej toho, že máš volnější režim,“ usmála se na mě.

„Dobře, díky,“ řekla jsem a pokývla hlavou. „Tuhle kancelář s nikým nesdílím?“ ujišťovala jsem se.

„Je jenom tvoje, milá Eden,“ uculila se. „A teď pojď, ukážu ti, kde je ateliér a představím tě zbytku týmu,“ pokynula mi, abych ji následovala. A já bez dalších otázek poslechla.

 

Seznámila jsem se s většinou týmu, který patřil do redakce Flair, a rovnou se všem omluvila, že si zřejmě jejich jména zapamatuji až časem. Všichni se zasmáli a chápavě kývali hlavami, čímž mi byli hned ze začátku sympatičtí. Můj nový tým kolegů se skládal především z mladých lidí. Byli tu i někteří starší matadoři, kteří na pozicích seniorů zaškolovali a předávali své zkušenosti. Avšak díky tomu, že samotný časopis byl vydáván teprve pár let, i lidi, kteří se na něm podíleli, byli pár let v praxi. Flair si však rok od roku zasluhoval čím dál větší pozornost na poli čtenářů, a díky tomu mohli přijmout i mě, další fotografku. Když jsem se s lidmi po pár proseděných chvílích nad kávou loučila, blížila se třetí hodina. V práci jsem všemi novými povinnostmi strávila mnohem více času, než jsem si původně představovala. Když jsem přišla domů, převlékla jsem se do pohodlného domácího oblečení, což byly teplákové šaty, které mi sahaly ke kolenům. Urovnala jsem si špagetová ramínka a vlasy svázala na vrch hlavy svou druhou nejoblíbenější gumičkou. Sice mi z drdolu pár vlasů vypadlo a svezlo se mi mezi lopatky, ale to jsem neřešila. Znovu jsem si stoupla ke svému kuchyňskému koutu a pustila se do příprav večeře. Nezapomněla jsem taky zamíchat těsto na banánový chléb. Tom si přál nějakou dobrotu, měl ji tedy mít.

 

Seděla jsem na své části terasy a sledovala, jak se slunce blíží k obzoru. Přede mnou ležel talíř umazaný od dojedené večeře, v rukou jsem svírala hrnek s heřmánkovým čajem. Ještě teď jsem měla na jazyku chuť pečené zeleniny s lososem, ač už od mého posledního sousta uběhla aspoň půlhodina. S Tomem jsme se domluvili na podvečer, teď už však čas postoupil a byl dávno večer. Zamýšlela jsem se nad tím, jakým způsobem bych se mohla ke Cainovi dostat, aniž bych vypadala zoufale. Veškerý proces jsem však přenechala na Tomovi, očividně je v takových setkáváních kreativnější. Co jsem však nechápala, byla celá ta věc s falešnou přítelkyní. Nějak jsem jeho část dohody respektovala, nešlo mi však na rozum, proč volil zrovna takovou cestu. Kdybych se ho zeptala, odpověděl by mi?

„Čekáš dlouho?“

Leknutím jsem sebou trhla. Tomův hlas mě vyrušil z myšlenek, a když jsem zaostřila pohled k jeho obličeji, viděla jsem na něm pobavení z toho, že se mu podařilo mě vylekat. „Už nějakou chvíli tu sedím, ano,“ odpověděla jsem mu. „Nadia měla pravdu, když říkala, že jsou tu západy slunce kouzelné. Na to bych se mohla dívat pořád,“ pousmála jsem se.

„Nevadí ti, že jsem přišel později, než jsme se domluvili?“ zeptal se mě. Sledovala jsem, jak si sedá do křesla vedle mě.

„Předpokládám, že jsi byl v práci,“ trhla jsem rameny. „Co je na tom?“

„Nechala bys druhého čekat?“ položil mi další otázku.

„Nemám ráda nedochvilnost,“ odpověděla jsem.

„Proč ji tedy teď toleruješ u mě?“ znovu se zeptal a já měla pocit, že se vyptává na totéž.

Nechápavě jsem svraštila obočí. „Kam těmi otázkami míříš, vousáči?“ zeptala jsem se, přičemž jsem ho oslovila přezdívkou, která mi k němu sedla mnohem více než jeho vlastní jméno. „Mám tě tady snad peskovat za to, že ses zpozdil? Věřím, že jsi k tomu měl důvod,“ trhla jsem rameny.

„Nevidíš, co jsem udělal špatně?“ zvedl obočí.

Chvíli jsem mlčela a hleděla do jeho tmavých očí. Přemýšlela jsem nad těmi otázkami, které mi tu postupně kladl, a snažila se přijít na důvod, který za tím mohl být. Ano, nemám ráda, když lidé nechodí na čas. Jsem však tolerantní a dokážu pochopit zpoždění druhého člověka. Když jsem však uviděla výraz v jeho tváři, pochopila jsem. „Ty jsi přišel schválně pozdě,“ konstatovala jsem.

„Výborně!“ zajásal. „Konečně ti to začíná pálit!“ ukázal na mě prstem. Poposedl si do pohodlnější polohy v křesle a jednu nohu natáhl přes stolík. Lýtkem se opřel o roh stolu a zahleděl se na mě. „Už vidíš, co jsem udělal špatně?“ znovu se zeptal na tu stejnou věc jako před chvílí.

„Přišel jsi pozdě, aniž by ses omluvil,“ odpověděla jsem.

„A ty jsi tu přesto čekala, a ještě jsi zvládla vymyslet omluvu za mě,“ řekl mi. „Nebo spíš výmluvu.“

Povzdychla jsem si. „To jsem se měla sbalit a odejít?“

„Domluvili jsme se, že se navečer sejdeme na terase. Já jsem tu v určený čas nebyl. To, že jsi ty ochotná čekat, i když nemáš žádnou zprávu o tom, kdy se doopravdy nakonec ukážu, z tebe opět dělá tu hodnou, o kterou si každý milerád otře boty. A ty mu ještě poděkuješ,“ pronesl klidným hlasem. „Nenech sebou vláčet, Eden. Člověk, který se má rád, nedopouští, aby si z něj druzí dělali dobrý den,“ zavrtěl hlavou.

„Fajn. Díky za úžasnou lekci v praxi,“ řekla jsem a pevněji sevřela hrnek, ze kterého jsem následně upila. Já věděla, proč si mám vařit heřmánkový čaj. Už dopředu jsem tušila, že to zase bude večer napjatých nervů a poznámek od Toma, které se nesnadno poslouchají. Jestli tohle budu muset podstupovat, abych změnila svůj způsob randění, bude to opravdu veliká oběť.

 

Mlčela jsem a upíjela čaje. Nijak jsem nekomentovala, jak se rozvaloval v křesle, ani to, že si pohrával s mou gumičkou, která mu opět zdobila zápěstí. Sledovala jsem, jak ji natahuje a pouští, natahuje a pouští. Vždy, když se s tichým lupnutím dotkla jeho kůže, zapřemýšlela jsem nad tím, jak dlouho mě hodlá provokovat.

„Proč ses rozhodla přistoupit na můj návrh?“ zeptal se po několika minutách ticha.

„Potkala jsem Joela,“ odpověděla jsem upřímně. Zhluboka jsem se nadechla, že budu pokračovat, ale pak jsem si to rozmyslela. Nechtěla jsem se znovu vracet do toho, jak jsem ho uviděla v kanceláři s Annie, zároveň jsem nechtěla Toma opět zahltit svými problémy. „Tahá se s tou, se kterou mě podvedl,“ řekla jsem nakonec.

„Aha,“ pokývl hlavou. „Je možné, že teď jednáš pod návalem emocí, Eden. Viděla jsi bývalého, jsi celá rozrušená, nemusíš jednat racionálně… Jsi si jistá, že na to chceš přistoupit?“ ujišťoval se. Zkoumavě jsem se na něj podívala. Měla dojem, že je teď on tím, kdo chce vycouvat.

„Jsem si jistá,“ pokývla jsem hlavou. „Cain se mi ještě neozval, a přitom to před týdnem vypadalo tak nadějně!“ řekla jsem. „Před týdnem jsem se těšila na rande, zatímco teď jsem v napětí, protože –“

„Se ti ještě neozval,“ přerušil mě Tom, aby za mě dořekl jeden z důvodů, které mě vedly do té podivné dohody s mým sousedem. Pomalu si olízl rty a prsty si přejel přes vousy. Jako by přemýšlel. Jako by hledal způsoby, jak by se mi dalo pomoci. „Co je tady tohle?“ zeptal se najednou a hlavou pokývl k talíři, na kterém bylo nachystaných několik plátků banánového chleba.

„Banánový chleba,“ odpověděla jsem.

„Na to jsem se úplně neptal,“ zavrtěl hlavou. „Ptám se, jestli si uvědomuješ, cos udělala,“ upřesnil, avšak mi tím vůbec nic neprozradil. Začínal se ptát stejně podivně jako před chvílí. Povzdychla jsem si. Teď jeho lekce měly zřejmě pokračovat.

„Nechápu.“

„Proč jsi to připravila?“ navedl mě směrem, kterým jsem měla přemýšlet.

„Protože jsi to chtěl,“ trhla jsem rameny. „Přece jsi řekl, ať klidně připravím nějakou další dobrotu,“ zopakovala jsem jeho slova z pátečního rána, kdy jsem k němu přicházela s prosíkem.

„A to je ono,“ ukázal na mě prstem.

„Pořád nechápu,“ povzdychla jsem si. Začínala jsem si připadat jako hlupák. Jestli tyhle lekce mají poukázat na to, že neumím číst mezi řádky, tak se měl Tom na co těšit. Ve většině případů jsem byla přímá osoba. Pokud chtěl, abych se tady naučila manipulaci, čekala nás opravdu velká hromada práce.

„Eden, dělala jsi ten banánový chleba kvůli sobě a přinesla jsi ho sem jen tak nebo jsi ho dělala kvůli tomu, co jsem v pátek řekl?“ zeptal se na poněkud jasnější věc. A v ten moment jsem začínala chápat, kam tím míří.

„Musím odpovídat?“ zamumlala jsem.

Tom se krátce zasmál. „Pasovala jsi mě do role toho, o koho se můžeš starat.“

„Cože? No počkej,“ zamračila jsem se. „Zase to nepřeháněj, nebo po tobě znovu něco mileráda hodím,“ pohrozila jsem mu. Nespokojeně jsem si poposedla a pevně mezi prsty sevřela hrníček s vychladlým čajem. 

„Eden, jde na tobě vidět, že se o druhé ráda staráš,“ řekl, „a na tom není nic špatného. Jen se pak snadno staneš služkou. Dřív nebo později, aniž by sis to uvědomila, s tebou druhý počítá jako s jistotou. Vsadím se, že jsi svému bývalému vyvařovala, starala se o to, aby mu nic nechybělo, aby bylo uklizeno… Že?“ naklonil hlavu na stranu. Těmi slovy bodl do citlivého místa. Jako by snad byl muškou a tajně se účastnil mého předešlého rozhovoru s Joelem.

Nejsi špatná osoba, zlato, jsi jen moc hodná. Byla jsi dobrá hospodyňka, ale nudil jsem se s tebou, puso.

„Mám snad chtít žít v bordelu a být hladová?“ zeptala jsem se podrážděně.

„To neříkám. Říkám, aby sis uvědomovala vlastní hranice a nerozdávala se pro druhé,“ trhl rameny. „Jednou možná budeš skvělá matka, s tou přehnanou péčí. Partnera si tím však nerozmazluj. Ať se někdy taky snaží ten druhý, ne?“

„Neříkal jsi, že muži mají rádi pocit výjimečnosti?“ podívala jsem se na něj a už myslela, že jsem ho nachytala. A když se na mě pousmál, nejistě jsem vyčkávala, co z něj zase vypadne.

„To ano. Body pro tebe, že tak pečlivě posloucháš. Ale nepleť si pocit výjimečnosti s pocitem jistoty,“ řekl mi. „A když už jistotu dáváš, chtěj ji i na oplátku,“ pronesl a jeho hlas zněl najednou jinak. Pomalu jsem si olízla rty a poposedla jsem si, abych lépe viděla do jeho tváře. Uhnul pohledem a já v tom vycítila, že jeho slova nejsou jen nějakým výmyslem. Jeho slova byla jeho vlastní zkušeností.

 

„Co se ve tvém životě stalo, že mluvíš právě takto, Tome?“ zamumlala jsem ztichlým hlasem po chvíli, kdy ani jeden z nás několik minut nepromluvil. Měla jsem pocit, že si to situace vyžaduje. Kdybych mluvila nahlas, zněla by slova ostře. Teď jsem do nich mohla vložit starostlivost, která mi byla vlastní. A kterou se mi Tom snažil rozmluvit. Sledovala jsem jeho obličej, který se najednou změnil. Ve tváři veselého Toma, který mi uděloval lekce, se najednou mihl stín minulosti, předešlých bolístek a nedořešených věcí.

„Co by se stalo, Eden,“ řekl a podíval se na mě. „Mou postelí už prošlo mnoho žen. Vím, co je přitažlivé a žádoucí, co je chtěné a co ne. A díky tomu taky vím, jak je možné dosáhnout dalšího rande, po kterém tolik toužíš.“

Nespokojeně jsem zavrtěla hlavou. „Moc dobře vím, že mi teď neříkáš celou pravdu.“

„Pravda není tak podstatná. Tu každý může vidět jinak. Říkám ti všechno, co je relevantní k naší situaci,“ trhl rameny.

„Okej,“ naklonila jsem hlavu na stranu. Nehodlala jsem se vzdát, tentokrát jsem chtěla zažít pocit vítězství já. „Je tedy pro naši situaci relevantní informace, proč by si tvoje rodina měla myslet, že se utápíš v žalu?“ zeptala jsem se a záměrně použila jeho slova. „Proč bych ti měla já hrát přítelkyni, když ti za dveřmi stojí zástupy žen?“ zvedla jsem obočí.

„Už jsem ti to říkal, Eden,“ protočil oči. „Nepotřebuji přítelkyni. Potřebuji někoho, kdo mi zahraje přítelkyni. Nějaká holka z baru by po tom jistě taky skočila, ale tam je riziko toho, že bych se jí pak opět nemohl zbavit. U tebe vím, že nehrozí, že bys mi pak posílala milostná psaníčka. Ty přece toužíš po svém doktůrkovi,“ řekl.

„Toužím, to máš pravdu,“ přitakala jsem a s jeho vysvětlením jsem se spokojila. „A odpovědi na mou první otázku se dočkám?“ 

„Jaký najednou umíš mít panovačný tón, no skvělé, Eden,“ zasmál se Tom, div mi nezatleskal. 

„Hele,“ zamračila jsem se na něj. Poposedla jsem si a odložila hrnek na konferenční stolek. Naklonila jsem se blíž k Tomovi a napřímila proti němu svůj prst. „Neuhýbej od tématu. Pokud ti mám hrát přítelkyni, díky které záříš štěstím, musím o tobě něco vědět.“

Tom si nespokojeně pomlaskl. Napodobil mou pozici, zrcadlil můj posed a tím se jeho obličej dostal mnohem blíže k tomu mému. Špičkou jazyka si ovlažil spodní ret. „Nestačí ti vědět, že jsme spolu nesmírně šťastní?“ zeptal se tak tiše, až jsem musela nastražit uši. Jeho temný pohled mě propaloval, a jak mi teď byl blízko, mohla bych sledovat všechny barevné nerovnosti jeho duhovek, kdybych chtěla.

„Tome,“ oslovila jsem ho, ale nenechal mě domluvit. Oddálil se, znovu si sedl do té pohodlné pozice. Mezitím však mezi prsty uchopil jeden kousek banánového chleba, do kterého se zakousl.

„Hlavně mě, prosím tě, nestav do pozice nešťastného záporáka, který čeká jen na tvou spásu,“ zamumlal s plnou pusou. Jednou přežvýkl a pak pokračoval. „Žádný romantický příběh se tu nekoná. Ano?“ stáhl obočí k sobě.

Zamračila jsem se, teď však ne na něj, ale spíše sama pro sebe. „Fajn. Značím si.“

Dopila jsem heřmánkový čaj, ale zůstala sedět. Věděla jsem, že bych se měla jít osprchovat a spát, právě teď jsem jen byla schopná hledět na hvězdnou oblohu. Sice jsem zítra měla do práce přijít až v devět, nechtěla jsem však mít opuchlý obličej z toho, že bych vstávala těsně před odchodem. Měla bych se zvedat a jít si lehnout.

„Mimochodem, všiml jsem si, že sis vůbec nevzala,“ začal Tom, žvýkajíc další kus té dobroty, kterou jsem pro nás připravila. „Doufám, že to není tím, že je to třeba otrávené,“ zažertoval.

„Si piš. Dokážeš mě natolik vytočit, že jsem si řekla, že skoncuji s tvým životem,“ pokývla jsem hlavou. „To se dalo čekat, že budeš mít takové pitomé poznámky. Už bych tě bez nich asi nepoznala,“ rýpla jsem si do něj.

„To víš, jednou za čas se umím zachovat podle toho, jak druzí očekávají,“ trhl rameny.

„Jednou za čas,“ zopakovala jsem po něm a odmlčela se. „To já bych si asi nedokázala vzpomenout na chvíli, kdy jsem jednala mimo takové mantinely,“ povzdychla jsem si. „Asi bych to měla změnit, že?“

„Pointa mé dnešní přednášky,“ pokývl si hlavou. „Pokud chceš, aby tě druzí respektovali, nejdřív respektuj sama sebe. A to je těžko vidět, když poslušně plníš očekávání lidí kolem tebe.“

„Kdy budeme s tvým vyučováním pokračovat?“ zeptala jsem se a unaveně si promnula svaly na ramenou.

„To nevím. Je to s tebou náročné, tak mi musíš dopřát trochu času na regeneraci,“ pronesl smrtelně vážně.

Zamračila jsem se na něj. „Teď opravdu mám chuť tě něčím praštit,“ procedila jsem mezi zuby. A jak jsem byla unavená, vzdávala jsem jakýkoliv další boj.

„Toho jsem si od tebe už zažil dost, děkuji,“ naklonil hlavu na stranu. „A to jsem ještě ani nevěděl, jak se jmenuješ. Tak krásné jméno a taková ďáblice v tobě je,“ našpulil rty.

„Nepřipomínej mi ten večer,“ ukázala jsem na něj prstem. A když jsem volnou rukou pevně sevřela polštář, který zdobil můj venkovní nábytek, Tom se smíchem vstal.

„Dobře, nejvyšší čas jít spát,“ řekl a rychle ucouvl před mou napřaženou paží. Polštář jsem po něm nehodit nechtěla, jak se však zdálo, stačilo jen naznačit. „Však já se ti ozvu. Dobrou, Eden,“ rozloučil se a s tichým smíchem se vytratil stejně rychle, jako se zpočátku i objevil. Chvíli jsem hleděla do míst, kde zmizela jeho záda. Dlouze jsem zívla. Měl pravdu – nejvyšší čas jít spát.

B.