Undone | 16

Máme tu další přednastavený díl. Přeji vám tedy příjemné počtení a těším se, co za ohlasy si u něj po svém návratu přečtu.😊❤️ B.

Hudba: KALEO - Way Down We Go

Den v práci příjemně plynul. Na recepci jsem už měla připravenou svou kartu, díky které jsem se mohla dostat do všech zamčených místností a nemusela se mnou chodit Shan, aby mi vše odemykala její vlastní kartou. Místní technik mi zprovoznil stolní počítač, na kterém jsem objevila hned několik skvělých programů na úpravy fotek. Založil mi můj email a vysvětlil, jak se dostanu do redakčního systému, do kterého měli přístup vesměs všichni. Byla to pro mě novinka, věřila jsem však, že se s tím brzy naučím zacházet a nebudu mít problém vykonávat svou práci poctivě. Hned jsem se k počítači posadila a zkoušela všelijaké cesty a prokliky, abych zjistila, kudy se můžu dostat do různých složek, když se mi na stole rozezvonil mobil. Ani jsem nemusela kontrolovat jméno volajícího, už podle fotky, která se mi přes displej objevila, jsem věděla, kdo to je.

„Čau bráško, copak?“ pozdravila jsem Evana a na chvíli se přestala soustředit na práci na počítači.

„Eden, čau,“ oplatil mi pozdrav. „S Nadií jsme si říkali, že jsme tě dlouho neviděli. Kromě té jedné zprávy o nové práci po tobě není vidu ani slechu. Žiješ ještě vůbec?“ zeptal se. 

Zasmála jsem se. „Zrovna teď sedím v nové práci,“ pochlubila jsem se mu. „Mají tu jiný systém, než na jaký jsem byla zvyklá, tak se tu teď prokousávám počítačem a zkouším, kam mě to pustí,“ řekla jsem. Pro něj naprosto zbytečná informace, já však měla potřebu mu to sdělit.

„Jsem rád, že jsi už nastoupila, Eden,“ uslyšela jsem v jeho slovech úsměv. „Nadia na mě tlačí, abych tě pozval na večeři. Měla bys čas třeba už dneska?“ zeptal se mě.

„Měla,“ přitakala jsem hned. „V práci budu končit brzo odpoledne, takže se můžu navečer stavit. Moc ráda vás uvidím,“ pousmála jsem se.

„Tak se připrav na to, že se bude Nadia vyptávat na hromadu informací. Především jak jsi spokojená s novým bytem a jestli máš nějaké zprávy o Joelovi. Prý ho náhodou potkala v parku a vypadal jak hromádka neštěstí,“ prozradil mi, co na mě jeho přítelkyně chystá. Potlačila jsem těžké povzdychnutí.

„Dobře, bude výslech,“ zažertovala jsem, abych trochu ulehčila těžkosti, která stále přicházela, když jsem uslyšela jméno svého bývalého. „Navečer teda přijdu.“

„Ségra, budu muset končit. Promiň,“ řekl a za jeho hlasem jsem uslyšela několik cizích lidí. Zřejmě byl v práci a o volné chvíli zavolal, aby mě slyšel.

„Jasně. Tak se uvidíme. Díky za zavolání, Evane. Čau,“ rozloučila jsem se s ním. Se spokojeným úsměvem na tváři jsem ukončila hovor. Povzdychla jsem si a zahleděla se vedle sebe skrz skleněnou stěnu. Po chodbě chodili sem a tam mí noví kolegové, jejichž jména jsem si ještě nepamatovala. Vidět je mi připomínalo, že jsem se zbavila těžkého břemena v podobě mého bývalého přítele. Sice jsem kvůli němu opustila práci, kterou jsem měla ráda, ale zdálo se, že mi chtěl osud dopřát náhradu v podobě časopisu Flair. Fakt, že Nadia Joela potkala a vypadal hrozně, mi přidávalo k mojí radosti. Možná jsem teď byla škodolibá, ale byla jsem to já, kdo byl prvně zraněn. Pokud teď on zažíval bolest… jen ať si ji užije.

 

Cestou domů jsem se stavila v obchodě, abych dokoupila pár potravin. Obtěžkaná kabelkou a taškou jsem vystupovala z výtahu. Těšila jsem se na večer, který jsem měla strávit v příjemné společnosti, teď jsem se však ještě více těšila, až si na sebe pustím sprchu. Dnešní den bylo zase extrémně teplé počasí, a vláčet se s nákupem po rozpálené ulici mi dopomohlo jen k větším krůpějím potu na mém čele. Postavila jsem nákup na zem vedle lednice a prvně zamířila do koupelny. Kdybych věděla, co mi opožděné vybalení nákupu způsobí, asi bych zvolila jiné pořadí činností. Nepočítala jsem s tím, že se během mé dvacetiminutové sprchy papírová taška úplně promočí. Kelímek zmrzliny, kterým jsem chtěla doplnit své zásoby, se v teple rozpouštěl rychleji, než jsem čekala, a upřímně mě nenapadlo, že mi to způsobí nějaké potíže. Když jsem se však v županu vracela zpátky ke kuchyňské lince, abych nákup vybalila, nevšimla jsem si louže, která se táhla až pod mé plánované kroky. Chodidla se mi svezla a já rychlým pádem letěla k zemi. Tím nepříjemným překvapením jsem vykřikla tak hlasitě, až to bylo slyšet přes stěnu mého bytu. V šoku jsem zůstala ležet na zádech, lapala po dechu a v prvních vteřinách nedokázala pochopit, proč hledím na strop svého bytu. Nevím, jestli uběhly vteřiny nebo minuty, když jsem uslyšela klepání na dveře. Prvně pár jasných úderů, později silnější.

„Eden?“

„Je otevřeno,“ chtěla jsem zavolat, avšak hlas mi zpočátku selhal. Hlasitě jsem si odkašlala a snažila se překulit na bok, abych se mohla opřít o loket a zvednout se aspoň do sedu. A to už u mě dřepěl Tom a pokládal dlaň na mou paži, aby mi pomohl.

„Neříkej mi, že jsi opravdu takové nemehlo, Eden,“ zamručel.

„Ty jsi to slyšel?“ zeptala jsem se. V první chvíli mi nedocházelo, jak nesmyslná otázka to byla, vždyť z jakého jiného důvodu by se sem hnal. „Jasně, že jsi to slyšel,“ odpověděla jsem si hned sama.

„Byla to rána jak z děla. No a pak… ty stěny jsou dost tenké, to sama už moc dobře víš,“ pousmál se. Tou poznámkou mi připomněl jednu z mých prvních nocí tady, která způsobila i naši první společnou snídani. „Dokážeš se posadit?“

„Můžu se o to pokusit,“ zamumlala jsem. Skrčila jsem nohy pod sebe a urovnala si župan na stehnech. Když jsem si však chtěla přichytit límce výstřihu, abych tu neseděla napůl odhalená, v zápěstí mi nepříjemně píchlo. „Au,“ sykla jsem.

„Myslím, že potřebuješ k doktorovi,“ řekl. „Pojď, pomůžu ti,“ nabídl se mi. Přichytil mě za paži, až kolem mě zavířila jeho vůně, a pomohl mi vstát na nohy. Zůstali jsme chvíli na místě – chtěla jsem zjistit, jestli se mi nebude motat hlava, zatímco Tom kontroloval můj obličej, jako by mohl z barvy tváře vyčíst, jak mi je.

„Budu se muset obléct,“ hlesla jsem. Krátce jsem se podívala do jeho tváře. Hleděl na mě se starostí v očích, jako bych se snad měla každou chvíli rozsypat.

„Co tě bolí, zápěstí?“ zeptal se. „Zvládneš se s tím obléct? Možná bys s tím měla co nejmíň hýbat, aby sis ještě nepřitížila,“ zamrkal a opatrně vzal mé předloktí do prstů. Jemným dotekem, který jsem téměř necítila, přejel přes zápěstí, které začínalo otékat. „Vypadá to, že to budeš mít naražené.“

„Díky, pane doktore,“ odpověděla jsem mu jízlivě.

„Ah, vidím, že jsi v pořádku a nic ti není. Eden, jakou jsem měl čest poznat, je zpátky,“ rýpnul si do mě. „Pojď, prosím tě, pomůžu ti.“

Sice mě nemusel podpírat, ale i tak dával pozor na to, kam šlapu. Hlava se mi motala minimálně, při pomalé chůzi bych dokázala jít sama. Šli jsme spolu do mojí ložnice a já už přemýšlela nad tím, co za oblečení bych si mohla obléct, abych se nemusela složitě soukat do rukávů a tím si ještě více dráždit bolavé zápěstí. Hlavní problém však byl v tom, že jsem pod županem byla úplně nahá – vždyť jsem právě vyšla z koupelny. Když jsme vešli do ložnice, zůstala jsem stát u postele a přemítala, jaké jsou mé možnosti. V županu rozhodně nepojedu. Kdybych si měla oblékat spodní prádlo, s tím zápěstím bych si podprsenku sama nezapnula. Kalhotky si možná natáhnu, a to bylo zřejmě to jediné, co jsem byla schopná s natékající rukou udělat. Polkla jsem. Když Tom odrhnul vlhké vlasy z mého čela, získal si tím mou pozornost.

„Co se děje?“ zeptal se. „Je ti mdlo?“ zamrkal víčky. Chvíli jsem na něj zírala a dál v hlavě přemítala, jak bych mohla následující situaci vyřešit. Když se jeho oči dál zkoumavě dívaly do mé tváře, rozhodla jsem se s ním podělit o své myšlenky.

„Nechci, abys mě viděl nahou,“ zamračila jsem se. Když jsem svá slova vyslovila, jeho téměř ustaraný výraz se najednou změnil. Zasmál se a tím veselým smíchem mě pohladil po uších.

„A myslíš, že to zvládneš sama, nebo tě tady mám poslepu oblékat? Jakou tak máš představu, Eden?“ založil si ruce v bok.

„Obleču se sama,“ zamračila jsem se na něj. „Běž na chodbu,“ pokynula jsem mu hlavou, aby z mojí ložnice vypochodoval. 

„Fajn, fajn,“ znovu se zasmál a s gestem poraženého s otevřenými dlaněmi vycouval z mého pokoje. Nohou jsem kopla do dveří, aby se za ním zavřely, a až pak pevně sevřela čelist. Nechtěla jsem před ním ukazovat, jak moc mě to bolí, ale zápěstí opravdu bolelo. Tiše jsem zaskuhrala a přešla ke skříni. Prostě to budu muset zvládnout.

 

Člověk by netušil, kolikrát se při oblékání dotkne svého zápěstí, kolikrát s ním musí pootočit či jakkoliv jinak pohnout. Teď, když byla jeho citlivost zvýšena na neúnosnou míru, jsem poznala, jak často používaná část lidského těla to je. Když jsem po několika dlouhých minutách otevřela dveře od svého pokoje, slyšela jsem útržek Tomova rozhovoru. Byl ke mně sice čelem, ale hlavu měl sklopenou a hleděl na své nohy. Ramenem se opíral o bílou zeď a ukazováčkem si k uchu tiskl mobil. Na hlavě měl světlou síťovanou kšiltovku, kterou měl kšiltem otočenou dozadu. Držela mu vlasy na místě, zatímco měl pod kšiltem schovaný ledabyle uvázaný drdol.

„Opozdím se, nevím o kolik. Však mi nachystej všechno potřebné a jak přijdu, sedneme si nad tím a probereme to,“ řekl. „Já vím. Promiň, nečekaná záležitost. – Jasně, dám vědět. Seznam hostů má i Daniel, tak se obrať na něj, kdyby něco,“ pokračoval. I když jsem zůstala stát na prahu a nepřiblížila se k němu, zřejmě vycítil můj pohled. „Musím jít. – Budu na telefonu, ano. Čau,“ ukončil hovor.

„Ty jsi byl na cestě do práce?“ zeptala jsem se. Podle jeho oblečení bych spíš tipovala, že se chystal vyvenčit psa.

Tom krátce přikývl. „Byl jsem na chodbě, když jsi spadla. Ale co, však se nic nestane, když jednou začnou beze mě,“ trhl rameny. „Tak pojď, půjdeme. Aby ti ta ruka nenatekla ještě víc,“ zamumlal a pokynul mi, abych ho následovala. Nic jsem na to neřekla, jen jsem tiše poslechla jeho pokynů. V břiše se mi však rozlil nepříjemný pocit, že jsem zase na obtíž. Stará se o mě, aniž by musel, a ještě kvůli mně přijde pozdě do práce. Následovala jsem ho z bytu, napříč přes tělo si přehodila menší kabelku, a přemílala hromadu slov, která bych mohla použít jako poděkování. Ani jedno se však nezdálo dostatečně dobré.

„Tome,“ oslovila jsem ho, když se postavil před dveře výtahu a stiskl tlačítko, aby přivolal kabinu. „Nebudeš mít u šéfa problém, že se opozdíš?“ zeptala jsem se.

„Neřeš to, Eden,“ zavrtěl hlavou.

„Nechci být přítěží,“ začala jsem. „Můžu jet do nemocnice taxíkem a ty jeď klidně do práce. Nějak to zvládnu,“ trhla jsem rameny. „Je to jenom zápěstí, tak nepotřebuji doprovod. Určitě bude trvat celou věčnost, než mi to zrentgenují, než vůbec dodají snímek a než mě doktor znovu přijme. Takto se určitě zasekáš na několik hodin, Tome. Nebo mě jenom vyhoď před nemocnicí a jeď do práce. Zvládnu to,“ začala jsem se svým vodopádem slov. A když jsem se nadechovala k dalším slovům ve výtahu, Tom se na mě přísně podíval.

„Eden, zastav, prosím tě,“ sekl mě a ukázal na mě prstem. „Stop. Nech si trošku času na dýchání, nemusíš pořád jen mluvit,“ řekl. Hned na to pohled odvrátil k displeji, na kterém se čísla sestupně proměňovala.

„Promiň,“ hlesla jsem. Znovu po mě střelil přísným pohledem. „Neomlouvám se za to, že moc mluvím,“ vyhrkla jsem rychle první, co mě napadlo. „Přece se ti nebudu omlouvat za to, jaká jsem, protože se za to nestydím,“ řekla jsem na oko vážně, myslela jsem to však jako vtip, abych trochu ulehčila najednou napjatou situaci. „Omlouvám se, že tě zdržuju,“ dodala jsem tišším hlasem.

Tom se pousmál. „Nemusíš se omlouvat. Rád se o sousedku a mou falešnou přítelkyni postarám,“ řekl. A když na mě mrkl, musela jsem se zasmát. Dlaní mi pokynul, abych z výtahu vystoupila jako první. Společně jsme se pak vydali k parkovišti. Následovala jsem ho v těsném závěsu, protože jsem netušila, kde parkuje. Dveře auta odemkl, až když jsme byli blízko u něj. Zastavili jsme se na straně spolujezdce, a než se Tom natáhl po klice, aby mi dveře otevřel, využila jsem situace, abych položila jednu otázku.

„Když se o mě tak rád postaráš,“ začala jsem, „mohla bych tě ještě o něco požádat?“ zeptala jsem se. Naklonila jsem hlavu na stranu, a i moje vlasy sjely z ramene dolů. Tom si toho všiml a letmým pohledem ten pohyb následoval, hned však oči znovu fixoval na můj obličej. „Potí se mi krk a nemám ráda, když se mi na něj tolik lepí vlasy. Myslíš, že bys mi je mohl svázat?“ opatrně jsem se zeptala.

Několikrát zamrkal víčky. „Ty po mě chceš, abych ti udělal culík?“ ujišťoval se, jako bych ho snad žádala o kdoví co.

„Ano. Na vlasy mi sáhnout můžeš, není to, jako bys mi pomáhal se obléct,“ řekla jsem a potlačila protočení očí. „S tím zápěstím nevím, jestli bych to sama dokázala,“ dodala jsem. „Tady v kabelce mám gumičku.“

„Fajn. Takže ty mi dovoluješ hrabat se ti v kabelce,“ řekl pochybovačně a napřímil ukazováček, „a pak mám dovoleno ti sahat na vlasy,“ pokračoval a vztyčil i prostředníček. „Eden, mám teď obavy, jestli jsi vůbec žena,“ pronesl vážným hlasem. A když se na mě stejně vážně podíval, musela jsem se znovu zasmát.

„Tome, ne všechny jsme stejné. Možná něco teď přiučím já tebe,“ popíchla jsem ho. „Nebo by ses měl začít stýkat i s jiným typem žen než jen s těmi, které si vodíš do postele. Ne všechny jsme umíněné fifleny,“ dobírala jsem si ho dál. Když si mohl dělat srandu on ze mě, mohla jsem i já z něj, aby to bylo férové, ne?

„Prosím tě, co si to o mě myslíš?“ šokovaně zamrkal víčky. A zatímco se prsty probíral mojí kabelkou, cukaly mu koutky úst. Bylo očividné, že přemáhá smích. A tohle žertování mi pomáhalo v tom, abych tolik nemyslela na bolavé zápěstí. Tiskla jsem si ho k hrudi a podpírala zdravou rukou, abych té pohmožděné aspoň nějak ulevila. Tom gumičku našel a vítězoslavně s ní zamával před mýma očima. „Tak se ke mně otoč zády.“

Poslechla jsem ho a stoupla si tak, aby měl snadný přístup k mým vlasům. Dostala jsem se tak do pozice, kdy jsem stála před dveřmi spolujezdce, a ve skle bočního okýnka viděla tmavé odrazy nás obou. Sledovala jsem Tomův rozmazaný odraz, rozpoznávala jsem, jak se soustředí. A když prsty zajel do mých kořínků, aby mi vlasy stáhl co nejvýš na týle hlavy, přivřela jsem oči. Bylo to nečekaně příjemné. Po těle mi naskočila husí kůže. Polštářky prstů znovu projel mými vlasy, aby je co nejvíc uchytil v gumičce. Chtělo se mi povzdychnout, chtěla jsem, aby to jen tak neskončilo. Téměř jsem samou blažeností nakláněla hlavu na stranu, když Tom za vlasy lehce zatahal. Bylo mi jasné, že už uvazuje culík. Na chvíli jsem zavřela oči a snažila se vydržet náhle nepříjemné škudlení. Chtěla jsem po něm pomoc, musela jsem to teď překonat. Díky tomu, že jsem se teď soustředila sama na sebe a nesledovala Tomův odraz v okně, jsem si nevšimla, jak se přiblížil k mým čerstvě umytým vlasům, aby si k nim neslyšně přičichl.

„Žádná sláva, ale svůj účel snad splní,“ zamumlal po krátké chvíli kousek od mého ucha.

Otevřela jsem oči. „Díky,“ pokývla jsem hlavou a krátce se na něj podívala. Tom pohledem zkontroloval svoje dílo, než se mi podíval do očí.

„A teď žádné zdržování, jedeme rovnou do nemocnice,“ řekl rozhodným hlasem. A já poslušně přikývla na souhlas. 

B.