Undone | 17

Jsem tu s dalším dílem. I když jsem teď na pár dní doma a teoreticky bych měla mít čas na psaní, nebyl by to život na vesnici, kdyby se neobjevily nějaké povinnosti, které do toho vlezly, že ano. 🙈😀 Ale snad si tedy najdu čas dnes večer a třeba i zítra večer, když je drahý v práci a já budu mít relativně opravdu volno... Vynasnažím se napsat něco do zásoby, aby pak v době mého offlinu mohly díly hezky přednastavené vycházet. Jen se do toho psaní dostat, více se ponořit. Zjistila jsem totiž, že jsem předtím díly psala jak na běžícím pásu, pamatovala si detaily a šlo to jako po másle. Teď po pár dnech práce a „vypuštění“ povídky z hlavy, jsem měla trošičku pomalejší start, který jsem u téhle povídky ještě nezažila. Ale já se nakopnu. To půjde. 🙏🤞 A díky za jakýkoliv ohlas. Jste zlatí. 🥰 B.

P.S. A za případné gramatické chyby se omlouvám. 😅

Hudba: Paramore - The Only Exception

Seděla jsem v čekárně ambulance a dál si držela bolavé zápěstí. Léky na bolest ještě nezačaly působit, aspoň už jsem však měla ruku ovázanou elastickým obinadlem. Měla jsem pravdu, když jsem říkala, že se v nemocnici držíme nesmírně dlouho. Tom nechtěl slyšet o tom, že by mě tu měl nechat samotnou, a já už se ani nesnažila ho posílat pryč. Zdálo se totiž, že ho moje slova o tom, že tu se mnou nemusí být, vytáčela víc a víc. Seděl vedle mě a čekal spolu se mnou na výsledný snímek z rentgenu. Byla tady spousta lidí, kteří čekali spolu s námi, a další stále přicházeli. Doktor mi zápěstí prohmatal a ovázal, aby bylo zpevněné. Další instrukce jsem se měla dozvědět až po rentgenu, kdy si doktor prohlídne snímek a řekne mi, jestli obinadlo stačí nebo budu muset mít chvíli sádru. Modlila jsem se, aby to dopadlo jen případnými rehabilitacemi a předpisem léků na bolest.

 

Seděla jsem na tvrdých křeslech a mohla se nudou ukousat. Lidi kolem si povídali, ale já neměla náladu se nějak angažovat v jakémkoliv rozhovoru. Nechtělo se mi ani listovat časopisy, z reklam, které neustále dokola běžely v tiše puštěné televizi, mi už šla hlava kolem. Byla jsem podrážděná z toho čekání, a čím více začínaly léky na bolest fungovat, tím více se mi chtělo spát. Když se mi v kabelce rozezvonil mobil, trhla jsem sebou. Ani jsem si neuvědomila, že jsem si nenastavila tichý chod. Jak se všechno kolem mého úrazu rychle seběhlo, teď se zase všechno neskutečně táhlo.

„Sakra,“ zamumlala jsem, když jsem si přečetla jméno volajícího. Tom ke mně přetočil svůj pohled. „V tom šoku jsem zapomněla na večeři u bráchy,“ řekla jsem a krátce se na něj podívala. Opíral se stejně líně jako jsem se doposud opírala i já, hlavu zakloněnou s očima fixovanýma ke stropu.

„Tak snad pochopí, proč jsi nemohla přijít,“ odpověděl mi. To jsem ho už ale neposlouchala, protože jsem přikládala ucho k mobilu. Zhluboka jsem se nadechla a čekala spršku slov, na druhé straně se však ozval starostlivý hlas Nadii.

„Eden? Jsi tam?“ zeptala se.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji. Pomalu jsem zavřela oči a snažila se soustředit na její hlas, nikoliv na klokot konverzací v čekárně, který mě teď jenom rušil. „Promiň. Úplně jsem zapomněla, že mám být jinde,“ začala jsem. „Nedala jsem vám vědět, omlouvám se.“

„Stalo se něco?“ položila mi další otázku. „Nestává se moc často, že bys ty něco vypustila nebo aspoň nedala vědět, že se zpozdíš,“ podotkla Nadia. A měla pravdu. Já se svou zálibou v dochvilnosti a poctivém informování o každém svém kroku jsem nedala vědět, že nemůžu přijít. Chápala jsem, že jsem je poplašila.

„Upadla jsem. Jsem teď v nemocnici. Mám trochu bolavé zápěstí, tak teď čekám na výsledky a verdikt od doktora,“ povzdychla jsem si.

„Cože? Jak upadla? Eden, jak ses dostala do nemocnice? Co se stalo? Víš co, přijedeme za tebou!“ začala chrlit jedno slovo za druhým.

„To není nutné, Nadio, opravdu,“ zamumlala jsem. Tom se vedle mě pohnul, tak jsem rychle otevřela oči. A zatímco mi Nadia do ucha sypala další várku slov, sledovala jsem Tomovy rty, které mi tiše artikulovaly informaci o tom, že jde pro kávu. Přikývla jsem a sledovala, jak si stoupá, zatímco se na druhé straně telefonátu začala Nadia bavit s mým bratrem a tlumočit mu všechno, co jsem říkala.

„Neříkej mi, že jsi sama jela do nemocnice,“ uslyšela jsem Evana. Zřejmě si mě dali na hlasitý odposlech, protože jejich hlasy byly najednou vzdálenější.

„Odvezl mě soused,“ přiznala jsem. „Čeká tu se mnou, takže se nemusíte strachovat. Jsem v pořádku. Jen mám prostě naražené zápěstí,“ povzdychla jsem si.

„Soused?“ zopakovala po mně Nadia a já v tuhle chvíli byla ráda, že Tom odešel a není riziko, že by tenhle rozhovor zaslechl. „Myslíš toho děvkaře, před kterým jsme tě varovali?“ pokračovala a její hlas nabíral na intenzitě. Bylo slyšet, jak je rozrušená. A tím, že jsem jí sdělila, že tu se mnou čeká Tom, jsem ji asi nepotěšila. 

„Proč se o tebe stará soused?“ zeptal se Evan.

„Eden, prosím tě, řekni mi, že jsi s ním nic neměla!“ uslyšela jsem zděšenou otázku Nadii.

Znovu jsem si povzdychla. „Uklidněte se, prosím vás,“ zamumlala jsem. Vést takový rozhovor z plné čekárny lidí, kteří mohli klidně poslouchat, mi bylo krajně nepříjemné. Vstala jsem a vyšla z čekárny na chodbu, abych získala trochu soukromí. Sice se tu také pohybovali různí návštěvníci nemocnice, nikdo však nezůstával tak blízko, aby slyšel, o čem mluvím.

„Eden?“ oslovil mě Evan.

„Jen mi pomáhá. Ve vší slušnosti a počestnosti. Můžete být klidní,“ hlesla jsem. Sklopila jsem pohled ke svým nohám a špičkou sandálku jsem začala přejíždět po spáře dlaždice, na které jsem stála. Nejradši bych jim řekla, že mám zájem o někoho naprosto jiného, ne o mého souseda, ale jelikož se rande s Cainem zatím nepřehouplo v něco víc, nechala jsem si tuhle informaci zatím pro sebe. Zároveň mě však překvapovalo, jak reagovali na to, že mě Tom doprovází. Ano, už jsem u něj několik dívek potkala a je pravdou, že se ani jedna nezdržela déle než přes noc. To přece nemuselo znamenat, že mu hned podlehnu taky. Možná se mohli obávat, protože jsem věčná romantička, ale nemuseli se obávat kvůli Tomovi.

„Dej nám vědět, jak dorazíš domů, ano?“ požádala mě Nadia.

„Jasně, ozvu se. Za tu večeři se omlouvám. Vynahradíme si to někdy jindy, ano?“ pousmála jsem se a snad to bylo v hovoru slyšet.

„Určitě. Opatruj se, Eden,“ rozloučil se se mnou Evan. 

„A nezapomeň dát vědět,“ dodala ještě jednou Nadia.

„Mějte se,“ odpověděla jsem jim. A hned na to hovor ukončila. Povzdychla jsem si. Nemohla jsem ovlivnit, jak se můj den vyvrbí, mrzelo mě však, že jsem přišla o společný večer s mým bratrem a Nadiou. Zatracené zápěstí.

 

S mobilem v ruce jsem se otočila na patě. Chtěla jsem vejít zpátky do čekárny, avšak jsem se zarazila v půli kroku, když jsem si všimla, kdo se ke mně blíží chodbou. V bílém plášti a světle modré košili vypadal naprosto dokonale. Své blonďaté vlasy měl sčesané dozadu, vypadal prostě skvěle. V porovnání se mnou, která jsem měla vlasy svázané od Toma, takže mi trčely na všechny strany, na sobě kraťasy a volnou mikinu zapnutou až ke krku, abych aspoň nějak zakryla, že na sobě nemám podprsenku. Tu jsem totiž nebyla schopná si obléct. Prsty zdravé ruky jsem si uhladila vlasy nad čelem v marné snaze se trochu upravit. Cain si mě všiml a obdaroval mě nesmělým úsměvem.

„Ahoj, Eden,“ pozdravil mě. Ruce měl strčené v kapsách svého doktorského pláště. „To mě mrzí, že se podruhé setkáváme zrovna tady,“ řekl a sklopil pohled k mé ruce.

„Ahoj,“ oplatila jsem mu podrav. Už jsem měla na jazyku slova o tom, co se mi stalo, málem jsem začala podléhat svojí upovídanosti, zavčasu jsem se však zarazila. Chtěla jsem si dát záležet, snad i napravit první dojem. „Kdybych věděla, že tě tu potkám, zvolila bych lepší mikinu,“ zažertovala jsem. Může se za plusové body počítat, pokud si ze sebe umím udělat srandu?

Cain se zasmál. „My doktoři jsme zvyklí na všelicos,“ mávl rukou. „Ehm, promiň, že jsem se ti celý týden neozval. Mám teď toho víc, jsem docela vytížený,“ řekl a lehce přitom nakrčil ramena. Začal téma, kterému jsem se chtěla záměrně vyhnout. „Na té večeři s tebou jsem byl takový unavený a přepracovaný, nebyl jsem vůbec dobrý společník. Chtěl bych ti to vynahradit,“ pousmál se. Pohledem jsem přejela přes jeho obličej, než jsem se znovu zahleděla do těch světlých očí. Byl opravdu galantní. Měla jsem dojem, že večer dopadl katastrofálně kvůli mojí usilovné snaze o další vztah, avšak Cain byl ochotný to všechno svést na sebe a svou únavu. Málem bych se zasnila o tom, jaký Cain je, ale v mysli mi vyvstala Tomova slova. Chceš všechno hned a moc tlačíš na pilu. Nedočkavost není žádoucí. 

„V pohodě. Ani mi nedošlo, že už je to týden,“ oplatila jsem mu úsměv a záměrně nezmínila fakt, že jsem na jeho telefonát čekala jako na smilování. „Sama jsem teď měla fůru povinností. Moc volného času jsem neměla,“ vymyslela jsem si. Proč bych mu měla vyprávět, že jsem uplynulý víkend zůstala sama ve svém novém bytě a mohla se nudou ukousat. „Ten jsem si asi ale tímhle pravděpodobně zajistila,“ znovu jsem zlehčila situaci a poukázala na své obvázané zápěstí.

„Pokud ti teď nabude více volného času, co budeš dělat?“ zeptal se mě Cain.

„To ještě nevím,“ řekla jsem. „Možná jen zkysnu u televize a budu sledovat fotbal,“ vymyslela jsem si další lež. Ani nevím, jak mě to napadlo a proč jsem to řekla, ale slova už z mé pusy vyletěla. Vždyť nevlastním televizi a ani nefandím fotbalu.

„Máš ráda fotbal?“ Cain překvapeně zvedl obočí. „To je skvělé, můžeme se někdy podívat spolu,“ usmál se. „Dřív během studia jsem sám hrával,“ prozradil. A kdybych právě nebyla pod vlivem prášků, asi bych znejistěla a zadoufala, že si tuhle informaci nebude dlouho pamatovat. Jenže teď jsem to brala více lehkovážně. „Možná bychom se mohli domluvit na další setkání, co ty na to? Když teď budeš mít zřejmě více volného času,“ navrhl. A já se dostala zpátky do sedla. Musela jsem si však připomínat rady, které mi Tom stihl doposud udělit, a snažila se je zapracovat do nynější situace.

Pokud máš volný víkend, neříkej, že máš volný víkend. Dělej drahoty.

„To určitě můžeme,“ pokývla jsem hlavou a olízla si rty. „Jen si teď přesně nepamatuji, kdy mám volno. Mám naplánovaných několik schůzek a porad, cest mimo město,“ vymýšlela jsem si. A sama jsem se divila, jak mi to šlo.

„Tak já se ti ozvu s nějakým návrhem, kdy bychom se mohli vidět. A ty mi řekneš, jestli jsem se trefil do tvého volna v diáři,“ pousmál se.

„To je dobrý plán,“ pokývla jsem hlavou.

„Eden, budu muset jít, mám těhotné pacientky, co čekají na mou kontrolu,“ pousmál se. „Rád jsem tě viděl,“ dodal a naklonil se ke mně, aby mě políbil na tvář. „A přeji brzké uzdravení,“ dodal a pokynul k mojí ruce.

„Díky, Caine,“ řekla jsem. 

„Ozvu se,“ slíbil a jemně přejel po mé paži. Ještě jednou jsem se na něj usmála. A chtělo se mi radostí zavýskat. Podle Toma má muž líbat na rozloučenou, a pokud tak neudělá, je pravděpodobné, že se nechce znovu setkat. Pokud mě teď Cain políbil na tvář, ačkoliv jsem tady stála v mikině a nepadnoucích kraťasech, mohla jsem to považovat za úspěch? Na tváři se mi usadil spokojený úsměv. Ohlédla jsem se za ním a všimla si Toma stojícího kousek od nás. V ruce držel kelímek, ze kterého se kouřilo. Když kolem něj Cain prošel, odrazil se od stěny, o kterou se opíral ramenem, a přešel blíž ke mně.

„Tak jsi přece jenom docílila druhého setkání,“ naklonil se ke mně a slova pošeptal, jako by byly tajemstvím. „A to sis nemusela ani stahovat oblečení, aby tě zkontroloval,“ uculil se.

„Ha, ha,“ řekla jsem suše a protočila oči. „Tento vtip se ti nepovedl, Tome,“ zamumlala jsem. Vešla jsem zpátky do čekárny. Ať už tohle nekonečně čekání skončí!

 

S jedním balením pilulek od bolesti, které jsem měla brát dvakrát denně a nesměla s nimi řídit a obsluhovat těžké stroje, a termínem další návštěvy jsem vyšla z nemocnice. Nakonec mi doktor sdělil dobrou zprávu, že sádru nepotřebuji, budu si však muset dávat pozor na to, abych ruku nezatěžovala, a překonat pár dní nepříjemné bolesti. A to s pilulkami snad zvládnu.

„Vypadá to, že je ten tvůj doktůrek docela fajn chlap,“ pronesl najednou Tom, když jsme se ocitli na ulici. Překvapeně jsem se na něj podívala a čekala, jestli bude následovat nějaký hloupý žert ohledně toho, že je Cain gynekolog. Tom však předčil moje očekávání. „Nedivím se, že ho chceš poznat. Vsadím se, že je to sto a jedna v porovnání s tvým bývalým, co?“

„To každopádně,“ přitakala jsem na souhlas. Bylo mi jasné, že Tom o Joelovi už slyšel mnoho, hlavně z naší společně strávené noci, ze které jsem si pamatovala velice málo, Tom naopak velmi moc. Radši jsem si ani nechtěla představovat, co všechno si Tom vyslechl, a teď to přede mnou taktně tajil.

„Zavezu tě domů a pak pojedu do práce. Myslíš, že se zvládneš uložit sama?“ zeptal se mě, když mi otevíral dveře na straně spolujezdce.

Nechápavě jsem se na něj podívala. „Proč bych to neměla zvládnout?“ zeptala jsem se. Nevnímala jsem své zpomalené pohyby, Tomovi však neunikly.

„Zdá se totiž, že ty léky na bolest začínají působit. Jen se ujišťuji,“ odpověděl mi. Počkal, až nastoupím do auta, než zamířil na sedadlo za volantem. Posadila jsem se a cítila, jako by mi upadlo celé tělo. Měla jsem najednou těžká víčka a chtělo se mi spát, já se však zařekla, že to vydržím až k bytu. A nezbývalo mi moc možností, jak zůstat vzhůru, proto jsem zvolila jednu osvědčenou taktiku – mluvení.

„Řekl mi, že se mi ozve,“ oznámila jsem Tomovi nadšeně. „Snažila jsem se držet tvých rad, trošičku dělat drahoty, a myslím, že se mi to podařilo. Políbil mě na rozloučenou,“ pokračovala jsem s referátem toho, jak mi to nečekané setkání s Cainem šlo.

„A to jsi na sobě nemusela mít sexy šaty s holými zády, ani se promenádovat na podpatcích, co?“ popíchl mě Tom. „Asi to bude dobrák. Nebo gay, který si to ještě nepřiznal,“ zasmál se. Já však na jeho větu o Cainovi nezareagovala. Zaujala mě totiž jeho první slova.

„Ty si myslíš, že jsem byla sexy?“ zeptala jsem se a přetočila svůj pohled k jeho tváři. Krátce se na mě podíval, než zkontroloval provoz na silnici.

„A ty si to nemyslíš?“ vrátil mi otázku. „Jasně, že jsi byla sexy. Jsem přece chlap a nejsem slepý,“ odpověděl mi, jako by mě poučoval o základech, které mi neměly uniknout. „Tehdy jsem řekl, že jsem na tebe hrdý. Dneska bych to možná mohl zopakovat, pokud se ti podařilo napravit první dojem, který jsi na doktůrka udělala.“

„Myslím, že jsem byla úspěšná,“ souhlasila jsem. Hned na to jsem dlouze zívla. „Dokonce jsem byla vtipná, jeho smích byl bezesporu upřímný,“ ukázala jsem na Toma prstem. „Jsem prostě dobrá studentka.“

„Nebo je to tím, že jsem já dobrý učitel?“ podotkl a odmlčel se, čekajíc na odpověď. Jenže já už byla myšlenkami zase u Caina.

„A políbil mě na rozloučenou,“ řekla jsem.

„Víš, že se opakuješ?“ zasmál se Tom. „Možná tě doktor nafetoval prášky proti bolesti víc, než bychom čekali,“ dodal s uchechtnutím.

Zasmála jsem se spolu s ním, i když jsem vlastně neměla žádný důvod. „A v ten večer, který si nepamatuju, jsem se neopakovala?“ zeptala jsem se. Ani jsem si neuvědomovala, že se teď vracím k tématu, o kterém jsem sama už dávno nechtěla slyšet. 

„To ano. Ale v ten večer spíše zapůsobil tvůj talent házet vším možným a brečet bez jakéhokoliv důvodu,“ odpověděl mi.

„Omlouvám se,“ řekla jsem a zahleděla se na Tomův profil. Sledovala jsem, jak se pootevřenými rty krátce nadechl, avšak nevydal ani hlásku. „Vím, že jsem to už jednou říkala a podle tvých slov bych se neměla pořád tolik omlouvat, ale prostě… dost si ten večer vyčítám. A chci mít čisté svědomí s tím, že jsem se znovu omluvila,“ pokývla jsem hlavou.

„V pořádku, Eden,“ pousmál se na mě Tom. Zaparkoval před vchodem do našeho bytového komplexu a o trochu více se ke mně pootočil tělem. „Kdybych ti ten večer neměl odpustit, asi bych se s tebou nadále nebavil. Nemyslíš?“ naklonil hlavu na stranu. „Už to neřeš,“ řekl a na délku paže položil dlaň na mé stehno. A já v tom gestu nehledala nic víc než kamarádské obavy mého souseda. „Zvládneš dojít do bytu bez mojí pomoci?“ zeptal se mě.

„Zvládnu,“ pokývla jsem hlavou a prsty zdravé ruky ho poplácala po dlani. „Jeď do práce. A díky, že jsi byl se mnou, i když jsi nemusel,“ dodala jsem. Otevřela jsem dveře a vystoupila z auta. Bylo vysoké, takže jsem seskočila z pár centimetrů. Otočila jsem se k němu a dlaní se opřela o sedadlo. „Ještě jedna věc,“ vzpomněla jsem si. „Musím tě pochválit za tvoje kadeřnické umění,“ řekla jsem a zatřásla hlavou, až se mi vlasy v culíku pohnuly ze strany na stranu. „Gumička stále drží,“ zasmála jsem se.

Tom se zasmál spolu se mnou. „Díky. Nejsem žádné béčko.“

„To už jsem si stihla všimnout, vousáči,“ odpověděla jsem. Hned na to jsem za sebou zavřela dveře od auta a vydala se domů. Už jsem se viděla v posteli, a tak jsem vůbec nevnímala, že motor Tomova auta stále hučel, auto však stálo na místě. Čekal, až vejdu dovnitř, až teprve potom se vydal na svou cestu. Kdybych nebyla pod vlivem prášků, možná bych se otočila. Možná bych zapřemýšlela nad tím, kde se v něm bere ta starostlivost. Teď jsem však před sebou viděla jen postel a spánek. A tak mi tohle všechno uniklo.

B.